8. Kapitola

Paní Hennesseyová nás sleduje zpoza žaluzie. Určitě čekala, až se vrátíme. Tiše projdeme zadními vrátky. Dáváme pozor, abychom jimi nepráskly. Sice jdeme potichu jako myšky, ale ona už je ve střehu, pozoruje nás z bezpečí svého domu. Dělá to docela často. Jako by si nebyla jistá, jestli náhodou nepronajala zahradní domek uprchlým trestancům. "Sleduje nás," sykne Tamra. Takže i ona si paní Hennesseyové všimla. "Už zas." "Nedívejte se tam," přikáže nám máma. "A nekřičte." Tamra ji poslechne. "Není to divný, bydlet u nějaký paní na zahradě?" zašeptá. "Je to moc hezká čtvrť." "A na nic lepšího nemáme," připomenu Tamře. Kráčíme v řadě za sebou kolem bazénu. První jde máma, nese menší tašku s nákupem, opírá si ji o bok. Já jdu poslední. Prohlížím si blankytně modrý bazén, vidím v něm vlastní roztřesený odraz. Do nosu mě bodá pach chemikálií. Voda nicméně vypadá lákavě. V tomhle suchém vzduchu se mi scvrkává kůže a vyprahlé póry se zužují. My přitom nemáme ani vanu, jen sprchový kout. Možná bych si později mohla potají zaplavat. Pravidly jsem se nikdy moc neřídila. "Jen doufám, že se nám nehrabe ve věcech, když nejsme doma," zabručí Tamra. V jakých věcech? Vždyť jsme si v tom spěchu s sebou nevzaly skoro nic. Jen oblečení a pár osobních věcí. Pochybuju, že by paní Hennesseyová dokázala najít naše drahokamy. Vždyť jsem je nenašla ani já. Hledala jsem je, když máma sháněla práci. Chtěla jsem si je prohlédnout. Dotknout se jich. Osvěžit si jimi kůži. Máma odemkne. Tamra za ní vejde dovnitř. Otočím se – paní Hennesseyová nás pořád pozoruje. Když zjistí, že se na ni dívám, rychle zatáhne žaluzie. Otočím se a vejdu do zatuchlého domku. Zajímalo by mě, v kolik hodin chodí spát. Voda v bazénu mě volá. A je blíž než obloha. 

Máma s Tamrou nádobí. Máma se převléká do práce. V kuchyňce je ještě cítit vůně másla a sýra. Špagety s pěti druhy sýrů a máminou jedinečnou bylinkovou směsí mám ze všeho nejradši. Máma je nejen výborná kuchařka, ale i verdadrakie – tedy byla. Verdadrakie vědí úplně všechno o bylinkách, a především to, jak z nich připravovat pokrmy a léčivé prostředky. Máma dokáže udělat pochoutku i z toho nejobyčejnějšího jídla. Zrovna tak dokáže připravit odklad, který vytáhne jed z rány nebo vás přes noc zbaví akné. Dnešní večeři uchystala speciálně pro mě. Snaží se na mě být hodná, nejspíš je jí mě líto. Dělá si kvůli mně starosti. Chce, aby se mi tu líbilo. Kvůli Tamře se trápit nemusí, ta chtěla odejít od kmene už před lety. Večeře byla dobrá, přímo vynikající. Jako doma. Mám příjemně plný žaludek. Máma vyjde z ložnice, na sobě má černé kalhoty a tmavě červený top s flitry a zavazováním u krku.

Holá ramena se jí lesknou jako světlý mramor. Třeba se tu opálí. Zamračím se. Třeba se tu opálíme všechny. "Zvládnete to tu beze mě?" zeptá se a dívá se přitom na mě. "Jasně," odpoví Tamra vesele. "Jen běž, a ať ti koukají dát pořádný dýško." Máma se nejistě usměje. "Doufejme. Štve mě, že vás tu nechávám samotné." Vím, že je to ode mě hrozně sobecké, ale jsem ráda, že máma večer pracuje. Její společnost teď těžce snáším. Jestli budu chtít vyklouznout ven, bude stačit, když si dám pozor na Tamru. Až budu chtít vyklouznout ven. Až si vyberu vhodné místo, kde bych se mohla bezpečně převtělit. Nesmí to být daleko. Protože tam budu muset dojít pěšky. V prsou mi šumí smích. Jako kyselina. Protože tady není bezpečno nikde. Jsme v poušti. Tady mě neskryje ani mlha, ani hory, tady budu neustále na očích. "Hlavně neponocujte," doporučuje máma. "A udělejte si úkoly." Dnes večer jde poprvé pracovat do kasina. Noční je lépe pracovat. Bude pryč od deseti do pěti ráno. Pak nás odveze do školy, chvíli si zdřímne, vrátí se na pár hodin do práce, vyzvedne nás a stráví část večera s námi. Je to ideální, tedy pokud jí bude stačit jen pět hodin spánku. "Hlavně nezapomeňte, že hned naproti je paní Hennesseyová." Odfrknu si. "Čím bysme jí asi tak mohly lézt na nervy?" "Prostě si dávejte pozor." Významně se podívá nejdřív na mě a pak na Tamru. Zajímalo by mě, co jí trápí doopravdy. Že nás kmen najde a odvleče zpátky? Nebo že uteču a vrátím se ke kmeni sama? "Stačilo by prodat pár rubínů, smaragd nebo diamant," poznamená Tamra a pokrčí rameny. "Pak bys nás tu nemusela nechávat samotné. Nemusela by ses tak dřít." Rozhlédne se po malém obýváku obloženém dřevem. "Mohly bysme si pronajmout pořádný byt." Máma si vezme kabelku. "Moc dobře víš, že to nejde." Protože vedení kmene by okamžitě poznalo, že se do oběhu dostal klenot, který se v naší rodině předává z generace na generaci. Však také čekají, že to uděláme, abychom měly na živobytí. Máma by jinak už naše drahokamy určitě prodala. Jako by jim nepřikládala vůbec žádnou osobní hodnotu. Ty drahokamy jsou naše drakijské dědictví a ona chce zpřetrhat veškeré vazby s minulostí. Schraňování klenotů k drakiům patří. I kvůli tomu nás loví. Kvůli penězům. Z chamtivosti. Neprahnou jen po naší krvi, kůži a kostech – ty prý mají na lidi léčivé účinky – ale také pátrají po našich pokladech. Jenže nám nejde o peníze, ale o život. Pomáhá nám úrodná půda, ale drahokamy jsou pro nás ještě důležitější. Představují třešničku na dortu – nejčistší zemskou energii. Dodávají nám sílu. Stejně jako naši dračí předci umíme najít drahokamy ukryté pod zemí. Jsme naladěni na jejich energii. Když nejsme poblíž úrodné půdy nebo drahokamů, je to stejné, jako kdybychom hladověli. Tamra si dá ruce v bok. "No tak. Prodej aspoň jeden. Potřebuju něco na sebe." Máma zavrtí hlavou. "V pátek dostanu výplatu. Uvidíme, kolik dokážeme dát stranou." "Copak by se něco stalo, kdybysme jeden prodaly?" zeptám se ledabyle, jako bych nevěděla, že by nám hrozilo velké nebezpečí. Nemluvě o bolesti způsobené ztrátou rodinných klenotů Kdybychom jeden prodaly, bylo by to stejné, jako kdybychom prodaly část mého já. I když by to možná stálo za to. Členové kmene by tak poznali, kde nás mají hledat, a přijeli by si pro nás. Protože jestli tu zůstaneme, nezbude ze mě vůbec nic. Máma se na mě podívá. Oči se jí lesknou, ale pohled má přísný. Poznala, jak to myslím. Ví, co mám za lubem. "Jacindo, to není dobrý nápad." Řekla to jako varování. Výhružným tónem mi naznačila, že se o tom nebudeme dál bavit. "Jak myslíš," odpovím. Odložím poslední ubytý talíř na odkapávač a projdu obývákem do mého a Tamřina pokoje. "Jacindo," zavolá na mě máma. Padnu na postel. Máma si stoupne do dveří. Tváří se mile. "Snad by ses nenaštvala." Bouchnu do měkkého polštáře. "Copak tady podle tebe můžu být šťastná?" "Vím, že je to pro tebe těžké." Zavrtím hlavou a obrátím se na bok. Nechci ji ani vidět. Určitě mě chápe. Vždyť to sama zažila. A to mě rozčiluje ze všeho nejvíc. "Ty jsi svoji drakii zabila z vlastní vůle. Jenže teď rozhoduješ za mě." "Pro mě to taky není lehké." Otočím se a probodnu ji pohledem. "Tys rozhodla, že to uděláme takhle." Smutně zavrtí hlavou. Na okamžik mám dojem, že bych ji mohla přesvědčit, že jsme udělaly chybu. Třeba ji dojde, že sem nepatřím a nikdy nebudu. "Vím, že jsem tak rozhodla já. Že jsem ti nedala na výběr," připustí. "Jenže jsem chtěla, abys byla v bezpečí." Začnu si zoufat. Už se zase ohání bezpečím. Copak se na to dá něco namítnout? "Kdybysme zůstaly doma, bylo by to pro tebe nebezpečné. Jsem tvoje máma. Musíš mi věřit. Útěk sem byl nejlepší řešení." Cosi v jejím hlase mi naznačuje, že mi neříká celou pravdu. Že mi v kmeni hrozilo mnohem větší nebezpečí, než bych si dokázala představit. Opět uhnu pohledem, prohlížím si kostkované závěsy. Vdechuju chemický pach zahradního domku, pálí mě v nose. V tomhle pokoji je cítit silněji. Dokonce přebíjí pach zatuchliny. "Abys to stihla." Máma si skoro neslyšně povzdechne. "Dobrou noc, holčičko. Uvidíme se ráno." Pak odejde. Ještě se zastaví u Tamry. Mluví potichu, takže neslyším, co si říkají, ale je mi jasné, že se baví o mně. Pak se otevřou vchodové dveře a zase se zavřou. A já zůstanu uvězněná. S Tamrou jsme měly společný pokojíček naposledy, když nám bylo sedm. Netuším, jak budu snášet její optimistickou náladu, když sama tak trpím, ale musím se snažit. Nemůžu jí kazit radost. "Co si vezmeš zítra na sebe?" Dívá se do skříně. Hodně dlouho. Jako by mohla vyčarovat něco, co tam ještě před chvílí nebylo. Máma nám přenechala větší pokoj s větší skříní. Ta je ovšem poloprázdná. Velikost skříně jen umocňuje fakt, že máme zoufale málo oblečení. Pokrčím rameny, "Džíny. "Džíny jsi měla dneska." "Klidně si je vezmu i zítra. S jiným vrškem." Tamra hupsne na svoji postel. Sedím v tureckém sedu na posteli, mažu si nohy tělovým mlékem. Už zase. Vyplácela jsem skoro půl lahvičky, ale kůži mám suchou a vyprahlou. Potřebovala by promazávat mnohem víc. "Tobě se vážně po ničem nestýská?" zeptám se. Doufám, že si na něco vzpomene. Na něco, kvůli čemu by byla ochotná uvažovat o návratu domů. "Ne." "Ani po Cassianovi?" zkouším to? A má po náladě. Zamračí se. "No mně nemá co chybět, ne? Odsekne. A je to tady. Její citlivé místo. "A stejně jsi o něj celé roky stála." "Cassian nemůže chodit se zakrnělou drakií. Jeho táta by to nedovolil. Dávno jsem se s tím smířila." Opravdu? Tak proč je naštvaná? Uražená? Když se s tím smířila, tak proč po něm celou tu dobu pokukovala? "Byli jste velký kamarádi," připomenu jí. "Kamarádily jsme se s ním přece obě dvě. No a?" "Ty sis s ním rozuměla podstatně víc." Vzdychne. "Jenže to už je dávno. Jacindo, to jsme byly ještě malý." Zavrtí hlavou a podívá se na mě. "Jak to myslíš? Chceš mi namluvit, že mám u Cassiana šanci? Že se kvůli němu vrátím? Tý jo, ty jsi teda zoufalá, když si myslíš, že ti na takovou pitomost skočím." Je mi tak trapně, že zrudnu na krku. To jsem vážně tak hloupá? "Jen se divím, žes na měj tak rychle zapomněla." "To bys byla radši, kdybych si dál něco nalhávala? Nemám u něj anci. Kmen by to nedovolil. A nedovolil by to ani Cassian. Začínám tady od nuly." Lesknou se jí oči a hlas se jí třese. Dívá se na mě tak nelítostivě, že mě z toho mrazí. "Jacindo, mám svoji hrdost. Nedovolím, aby mi takhle pitomá nešťastná láska mařila nový život. Nemohly bysme se bavit o něčem jiném?" Ignoruju její prosbu. Místo toho se jí zeptám na něco, na co jsem se jí už dlouho nezeptala, protože jsem v ní nechtěla probouzet marné naděje. "Třebas tomu nedala dost času..." Rozzuřeně po mně bleskne očima. "Nezačínej! Kdybych se měla převtělit, tak by  se mi to povedlo už dávno." Pokrčím rameny. "Třeba to v tvém případě trvá dýl. Nidie se taky převtělila až -" "Bylo by pozdě, i kdyby mi bylo třináct. Dej mi s tím pokoj. Nechci už o kmeni slyšet ani slovo.!" "Jak myslíš," ustoupím. Zaměřím se na své nohy. Už zase jsou suché. Prudce, zoufale zavrtí hlavou. Přitlačím, snažím se vetřít mléko co nejhlouběji do kůže. Neparfémované tělové mléko, protože mě vůně a pachy lidského světa dusí. Připadám si jiná. Funguje to. Máma měla pravdu. Moje drakie chřadne. Tady v poušti umírá. Ožívá jen v blízkosti Willa. Ruka se mi pomalu zastaví. V prsou mi zaplápolá naděje. Moje drakie ožívá jen v blízkosti Willa. V jeho blízkosti moje drakie žije. Will. Je v tom pochopitelně určitě nebezpečí. Jenže nebezpečí je pro mě v současné době jako vzduch – je všude kolem. Můj život má k bezpečí hodně daleko – a je úplně jedno, že si to máma odmítá připustit.

ty. S
�ie0. ��me od školy, udělají se mámě u pusy ostré vrásky. Pokyvuje hlavou, jako by se cestou v něčem utvrdila. "To nevadí, hlavně když se nepřevtělíš... a to by tady nemělo jít snadno." Přísně se na mě podívá. "Představuj si, že je to něco jako sval. Když ho nebudeš namáhat, ochabne." Jako v jejím případě. Že se převtělovala, si vybavuju jen matně. Už je to dávno. A stejně to nedělala nijak často. Raději byla se mnou a Tamrou doma a táta musel lítat sám. A když se pak ukázalo, že se Tamra nikdy nepřevtělí, přestala s tím i ona. "Já vím." Jenže já nejsem jako ona. Sice jsem měla pocit, že mě kmen svazuje, a navíc jsem si nebyla jistá před Cassianem... ale pořád to bylo lepší než umořovat drakii tady v poušti. "Pro jistotu se tomu klukovi vyhýbej." Teď je řada na mně, abych přikývla. "Jasně," řeknu, přestože si myslím pravý opak. Přestože mám pocit, že mámu tak trochu nesnáším. Sice moc dobře vím, že bych se měla od Willa držet co nejdál, ale už mě nebaví, že za mě máma rozhoduje. Opravdu se mnou kmen zamýšlel něco tak hrozného, že jsme musely vyhledat bezpečí zrovna tady? To je Cassian opravdu tak zlý? Není pravda, že jsem ho nesnášela. Štvalo mě, že mi ho vybrali. Zvlášť když moje sestra o něj stála od tří let. Nosil ji na zádech, i když mu to máma výslovně zakazovala. Já jsem se s ním jen chtěla kamarádit. Ale pak už jsem se nemusela o nic snažit. Cassian se převtělil a úplně na nás zapomněl. Začal si mě všímat, až když jsem se taky převtělila. A Tamra... Nikdy se nepřevtělila, a tím se její osud zpečetil. Cassian ji začal přehlížet. Bezpeční. Bezpečí. Bezpečí. Máma se tímhle slovem dost často ohání. Bezpečí. Tohle slovo může úplně za všechno. Přivedlo mě až sem. Kvůli němu jsem musela opustit kmen, kvůli němu teď musím zabít svoji drakii a vyhýbat se klukovi, který mi zachránil život – klukovi, který uprostřed téhle vyprahlé pouště probudil moji drakii a kterého bych ráda poznala víc. Copak to máma nechápe? K čemu mi bude bezpečí, když budu uvnitř mrtvá?