7. Kapitola

   Už zase zápasím se skříňkou, ocelový zámek mě studí do prstů. Vrážejí do mě pospíchající studenti. Nezvykle mě pálí oči. Mám na krajíčku. Taková hloupost. Přece nebudu vyvádět jen proto, že mi nejde odemknout skříňka. Jenže ono to není jen tou skříňkou. Dobře si to uvědomuju. Je toho na mě moc. Čekám, kdy se v levé části chodby objeví Tamra. Doufám, že dorazí co nejdřív, ať můžu z téhle zatracené budovy vypadnout. "Will Rutledge. Klobouk dolů," ozve se za mnou zvláštní hlas. Otočím se. Tahle holka se mnou měla tělocvik. Byla skoro nejrychlejší. Pamatuju si, že jsem ji předběhla jen o kolo. Má ulíznuté hnědé vlasy, trochu jako Azurka, ale oči má větší a modrozelené – vyjeveně na mě hledí zpod rozcuchané ofiny. Ta ofina je moc dlouhá a zubatá, jako by ji stříhala sama. "Cože?" zeptám se. "No, holky se o Willa a jeho bratrance rvou." Má nízko posazený hrdelní hlas a protahuje slabiky. "Nepovídej," zašeptám. "Jsou bohatý, sexy, a navíc mají pověst velkých drsňáků." Pokývne hlavou. "Xander a Angus střídají holky jako na běžícím pásu. Chodili nejmíň s polovinou školy. Ale Will ne. On..." Nakloním se k ní. Zajímá mě všechno, co se mi o něm chystá povědět. "No Will..." Na rtech jí hraje zadumaný úsměv. "Se holkám spíš vyhýbá. Zatím si žádnou nevybral." Zakoulí nádhernýma očima a dramaticky vzdychne. "A o to víc mu nadbíháme." Zatetelím se naivní radostí. "Já jsem Catharine," představí se. "A já jsem -" "Jacinda, já vím." "Já to -" "Všichni vědí, jak se jmenuješ. I jak se jmenuje tvoje ségra. Věř mi. Zas tak velká tahle škola není." Popojde ke mně a odtáhne moji ruku od zámku na skříňce. "Jaké máš číslo?" Vysypu ze sebe šest číslic. Říkám si, jestli je dobrý nápad prozradit svoje číslo holce, kterou vůbec neznám, a jestli ten zámek někdy dokážu odemknout sama. Catharine přejede prsty po tlačítkách. Otočí zámkem a otevře skříňku. "Díky." "Nemáš zač." Otevře se o skříňku. Tváří se tak přirozeně, tak spokojeně. Jako bychom se takhle bavily každý den. "Něco ti poradím. Radši se mu vyhýbej." "Willu Rutledgeovi?" zeptám se. Vzrušuje mě už to, že můžu vyslovit jeho jméno. Přikývne. Na okamžik mám pocit, že mluvím s Tamrou. Tohle je marnost nad marnost. Celý život mi pořád někdo radí a očekává, že se těmi radami budu řídit. Nesu si učebnici chemie a ze skříňky si k ní ještě vyndám čítanku. "A proč?" "Protože jinak tě zničí Brooklyn Davisová. Nebo nějaká jiná holka, která po něm jede." Myslela jsem, že mě před ním varuje, protože bych se kvůli němu mohla dostat do problémů. To mi ostatně sám naznačil. Tomu bych věřila. To už totiž vím. Uvědomím si to pokaždé, když se ocitnu v jeho blízkosti a začne se mi napínat kůže. "Aha." Přikývnu. Vzpomenu si na tu holku z hodiny angličtiny. Už mi o život usilovali lovci, a tak mě tahle holka s tunou lesku na rtech nemůže rozhodit. S holkami, které proti mně něco měly, jsem si musela poradit už dřív. Vzpomenu si na Cassianovu mladší sestru Miriam. Jak ta mě nenáviděla. Vadilo jí, že o mě členové její rodiny – její otec, Cassian – jeví takový zájem. Její teta mě zbožňovala. Děsilo mě to, měla jsem dojem, že si hraje na moji mámu. Catharine čeká, že něco řeknu, a tak dodám: "No já mu nadbíhat nebudu." "To jsem ráda. Jsi tady nová a Brooklyn by ti mohla udělat ze života peklo." Trhne sebou a utáhne si popruh na batohu. "Ona totiž dokáže udělat ze života peklo kterékoliv holce. Věř mi. Vím, o čem mluvím." Zavřu skříňku. Ten zvuk se ztratí v bouchání ostatních skříněk. "V tom případě je to snad jedno, ne?" "Jen jsem tě chtěla varovat. Už se jí nejspíš doneslo, že si k tobě sednul, a teď vymýšlí, jak tě pomalu zničí." "Tak si ke mně sednul. To je toho." Pokrčím rameny. "Vždyť jsme se skoro nebavili." "Jenže jde o Willa Rutledge," upozornila mě, jako by Will byl kdovíjak důležitá osoba. Jenže on je pro mě důležitý. I když jinak než pro ostatní holky. Mám pocit, že si s Willem rozumíme, přitahuje mě. Na to setkání v jeskyni, na okamžik, kdy spolu dravec a kořist navázali kontakt, si pamatuje každá žilka mého těla. Nechci dát za žádnou cenu najevo, co pro mě Will znamená, a tak řeknu: "No a?" "No a?" zopakuje Catharine důrazně. "Will nechodí s holkama ze školy. Skoro se s náma nebaví. A Brooklyn to moc dobře ví. Prostě si na ni dávej pozor." "Takže když ho nemůže mít Brooklyn, nemůže ho mít vůbec nikdo?" "Přesně tak," odpoví. Neuvěřitelné. Jsem ve škole první den a už mám nepřítelkyni? "Proč mi to říkáš?" "Protože jsem dobrá samaritánka." Usměju se. Catharine bych mohla mít ráda. Třeba si tady přeci jen najdu kamarádku. Určitě bych se tomu nebránila. Moc se mi stýská po Azurce. Catharine jí nikdy plně nenahradí, ale mohla by mi tu zpříjemnit život. "Díky." "Zítra můžeme ve studovně sedět spolu." Abych neseděla s Willem. Jako kdyby si Will měl ke mně ještě někdy sednout. "Dobře." "Bezva." Odlepí se od skříňky a odhrne si zubatou ofinu z očí. "Už musím na autobus. Tak ahoj zítra." Jen co Catharine zmizí v davu studentů, zahlédnu Tamru. Jde s ní ještě jedna holka a nějaký kluk. Zatím si mě nevšimla. Usmívá se. Ne, úplně září. Takhle šťastnou jsem ji neviděla ode dne, kdy táta zemřel. Ne, ještě déle. Od chvíle, kdy zjistila, že se nikdy nepřevtělí. Nemůžu si pomoct, je mi z toho smutno. Je mi smutno, připadám si uprostřed přeplněné chodby osamělá. 

Když vyjdeme před školu, je mámino auto skoro první na řadě. Je takové vedro, že se vzduch tetelí. Přijde mi, že mám plný nos páry. I pusu. Svědí mě kůže, v tomhle suchém horkém vzduchu se doslova peče. Zatnu zuby a pospíchám k autu. Náš modrý, místy rezavý hatchback se pomalu sune do čela dlouhého štrúdlu aut. Tamra vedle mě zaúpí. "Potřebujeme vlastní auto." Ani se jí neptám, jak by se to podle ní mělo dát zařídit. Když máma v jednom městě cestou sem měnila kombíka za hatchback, musela něco doplatit. Navíc se stará o naše živobytí... o střechu nad hlavou a jídlo. Jen tak tak dala dohromady zálohu na bydlení a nájem za první měsíc. Naštěstí dnes večer začne pracovat. Tamra se na mě podívá. "Ale tebe za volant nepustím. Řídit budu já." Obrátím oči v sloup. Je to takový náš vtip. Že sice umím létat, ale auto bych se nenaučila řídit, ani kdyby mi šlo o život. Na řízení jsem prostě dřevo, i když se mi to máma snažila už několikrát vysvětlit. Tamra si sedne vedle mámy a já vklouznu na zadní sedadlo. "Tak jak?" zeptá se máma energicky a hodně nahlas. Škoda že se nemůže dát s Tamrou k roztleskávačkám. Určitě by ji vzaly. "Skvěle," odpoví Tamra a jakoby na důkaz zamává z okýnka na spolužáky, se kterými jsem ji viděla předtím na chodbě. Taky jí zamávají. Je mi špatně. Nakloním se a opřu si hlavu o vyhřáté okýnko. Máma se otočí. "A co ty, Jacindo? Máš nové kamarády?" Okamžitě si vybavím Willův obličej. "Ale jo." "Výborně. Vidíte holky? Já to věděla, že je to stěhování skvělý tah." Jako bychom se jednohlasně dohodly, že začneme nový život, a neutekly potají v noci. Jako by mi snad dala na vybranou. Máma zřejmě ani z mého bezvýrazného hlasu nepoznala, že trpím. Nebo se jen tváří, že si toho nevšimla. To spíš. Pro rodiče je vždycky jednodušší dělat, že je všechno v nejlepším pořádku, a jednat, jak uznají za vhodné, protože vy podle nich určitě stojíte o to samé. Naštěstí se auto rozjede. Máma odbočí na rušné parkoviště. Několikrát musí prudce zastavit, protože nám do cesty vběhnou studenti. U některých aut jich postávají celé hloučky. A pak ho uvidím. To auto dobře znám. S touhle vzpomínkou se pojí strach... mám ho plnou hlavu, chutná železitě jako krev. Napíná se mi kůže, už zase se chce měnit. Bojuju sama se sebou, abych se nepřevtělila. Snažím se toho strachu zbavit. Drakijské pudy mě mají ochraňovat, ale teď se obracejí proti mně. Nablýskaný černý džíp s řadou přídavných světel je zaparkovaný tak, aby mohl kdykoliv rychle vyrazit. Tohle auto slouží ke zcela specifickému účelu. Nemá jen svědčit o bohatství majitele. Je to stroj, který mě má skolit. Nakloním se dopředu. Pérování zaskučí. "Nemohla bys jet rychleji?" Máma ukáže na auto před námi. "Jak to asi mám udělat? Copak jsem kaskadér?" Nemůžu si pomoct. Znova se podívám na ten džíp. U předního nárazníku stojí skupinka holek. Je mezi nimi i Brooklyn. Mluví celým svým tělem, pohazuje vlasy jako v reklamě na šampon a máchá rukama. O kapotu se opírají Angus s Xanderem. Zabořím se do sedadla. Zajímalo by mě, proč s nimi není i on. Jsme ráda, že s nimi není, ale zároveň pociťuju zklamání. Vtom vycítím, že se blíží. Jako bych ho přivolala. Třesu se, chloupky na krku mám zježené. Stejně jsem zareagovala, než jsem ho předtím uviděla na chodbě. Taky jsem poznala, že je někde poblíž. Na základě předchozích zkušeností už natahuju krk a rozhlížím se po parkovišti. Will přichází mezi dvěma auty. Jde ladně a sebevědomě jako šelma v džungli. Jeho vlasy mají v záři slunce zlatavý odstín. Dívám se na něj. Svírá mě na prsou a pálí v plicích. Zhluboka se nadechuju nosem a snažím se ten rostoucí žár zchladit. Nejspíš jsem vydala nějaký zvuk, možná jsem zalapala po dechu. Nevím, ale Tamra se otočí. Možná jen zase zafungovalo to, že jsme dvojčata. Připomíná mi to dobu, kdy jsme si byly hodně blízké. Vrhne na mě dost zvláštní pohled a pak se koukne z okýnka. Nemůžu si pomoct a taky se musím podívat. Nedokážu ho přehlížet. Will se zastaví a zvedne hlavu. Jako by mě zvětšil, i když to samozřejmě není možné. Nemůže mě vycítit jako já jeho. Jenže vtom mě uvidí. Na vteřinu se střetneme pohledem. Usměje se a mě z toho zabolí břicho. Pak jde dál. Brooklyn vyrazí za ním. Will kvůli ní nezpomalí a ona ho musí doběhnout. Tamra si něco bručí. "Co je?" zeptám se. Jsem v úzkých. "Doufám, že se nehodláš převtělit." "Cože?" zeptá se máma vysokým nervózním hlasem, na který jsem zvyklá. Nadšení jí z něj už vymizelo. "Jacinda se dnes ve škole málem převtělila," udá mě Tamra zpěvavým hlasem ukňouraného dítěte. Jako když jsem jí ostříhala všechny panenky. Máma mě sleduje ve zpětném zrcátku. "Jacindo? Co se stalo?" Pokrčím rameny a zadívám se okýnkem ven. Tamra je tak hodná, že odpoví za mě. "Začala se převtělovat, jen co zahlídla tamhle toho krasavce -" "Jakého krasavce?" zeptá se máma. "No tamhle toho," ukáže Tamra. "Neukazuj," křiknu na ni a začervenám se. Pozdě. Máma se na něj podívá. "A tos ho je... viděla?" "Jo,"odpovím a zabořím se do sedadla. "A začala ses převtělovat?" Mnu si čelo, co nevidět mě rozbolí hlava. "Já to nechtěla. Prostě se to stalo." Umazaným okýnkem se dívám, jak si Will sedá za volant. Jeho bratranci si nastoupí. Na to, že je nemá rád, s nimi tráví dost času. Alespoň mi to tak připomene, že patří k nim. Brooklyn se na něj taky dívá. Stojí na parkovišti spolu s kamarády, ruce má překřížené na prsou. "Jacindo." Máma vysloví mé jméno tak něžně a tak zklamaně, že bych po ní nejradši něco hodila. Že bych nejradši zařvala. Mrzí mě, že ji tak deptám. Mám pocit, že mě nedokáže mít ráda takovou, jaká jsem. Táta mě měl rád – když jsem se poprvé převtělila, byl na mě moc hrdý. A když se ukázalo, že umím dštít oheň, tak byl ještě hrdější. Protože jsem to dokázala jako první drakie po mnoha generacích. Kdežto máma na mě hrdá nebyla. Ona ne. Vždycky se mnou jednala opatrně... jako by se jí narodila nebezpečná bytost. Někdo, koho musí mít ráda, ale koho by si sama nevybrala. Konečně se rozjedeme. Musím se přemáhat, abych se nedívala za černým džípem, který se proplétá mezi pomalu jedoucími auty. Jakmile poodejdeme od školy, udělají se mámě u pusy ostré vrásky. Pokyvuje hlavou, jako by se cestou v něčem utvrdila. "To nevadí, hlavně když se nepřevtělíš... a to by tady nemělo jít snadno." Přísně se na mě podívá. "Představuj si, že je to něco jako sval. Když ho nebudeš namáhat, ochabne." Jako v jejím případě. Že se převtělovala, si vybavuju jen matně. Už je to dávno. A stejně to nedělala nijak často. Raději byla se mnou a Tamrou doma a táta musel lítat sám. A když se pak ukázalo, že se Tamra nikdy nepřevtělí, přestala s tím i ona. "Já vím." Jenže já nejsem jako ona. Sice jsem měla pocit, že mě kmen svazuje, a navíc jsem si nebyla jistá před Cassianem... ale pořád to bylo lepší než umořovat drakii tady v poušti. "Pro jistotu se tomu klukovi vyhýbej." Teď je řada na mně, abych přikývla. "Jasně," řeknu, přestože si myslím pravý opak. Přestože mám pocit, že mámu tak trochu nesnáším. Sice moc dobře vím, že bych se měla od Willa držet co nejdál, ale už mě nebaví, že za mě máma rozhoduje. Opravdu se mnou kmen zamýšlel něco tak hrozného, že jsme musely vyhledat bezpečí zrovna tady? To je Cassian opravdu tak zlý? Není pravda, že jsem ho nesnášela. Štvalo mě, že mi ho vybrali. Zvlášť když moje sestra o něj stála od tří let. Nosil ji na zádech, i když mu to máma výslovně zakazovala. Já jsem se s ním jen chtěla kamarádit. Ale pak už jsem se nemusela o nic snažit. Cassian se převtělil a úplně na nás zapomněl. Začal si mě všímat, až když jsem se taky převtělila. A Tamra... Nikdy se nepřevtělila, a tím se její osud zpečetil. Cassian ji začal přehlížet. Bezpeční. Bezpečí. Bezpečí. Máma se tímhle slovem dost často ohání. Bezpečí. Tohle slovo může úplně za všechno. Přivedlo mě až sem. Kvůli němu jsem musela opustit kmen, kvůli němu teď musím zabít svoji drakii a vyhýbat se klukovi, který mi zachránil život – klukovi, který uprostřed téhle vyprahlé pouště probudil moji drakii a kterého bych ráda poznala víc. Copak to máma nechápe? K čemu mi bude bezpečí, když budu uvnitř mrtvá?