6. Kapitola

1.       Během oběda se schovávám. Uvědomuju si, že se chovám jako srab, ale při pohledu na dvoukřídlé dveře vedoucí do obrovské jídelny se mi udělalo zle. Neuměla jsem si představit, že bych vešla dovnitř. Raději se courám po chodbách. Je mi jedno, že mi kručí v žaludku a že jsem v tom Tamru nechala samotnou. Tak nějak totiž tuším, že ona to hravě zvládne. Alespoň si to snažím namluvit. Na dnešní den přece čeká už odmala. Od chvíle, kdy jsem se převtělila a ona ne. Kdy si jí Cassian přestal všímat a začal pro ni představovat nedosažitelný sen. Objevím knihovnu. Nasaju zatuchlou vůni knih a začnu si vychutnávat ticho. Sednu si ke stolku u okna s výhledem na školní dvůr. Položím si hlavu na umakartovou desku a počkám, až zazvoní. Zbytek vyučování už nějak přečkám. Uleví se mi, až když je přede mnou poslední hodina. Už to mám skoro za sebou. Studovna, kde mám mít sedmou hodinu, je plná studentů, kteří nesmí cvičit nebo mají v nějakém předmětu špatné známky. Vím to od Nathana, který mě nerozlučně provází od páté hodiny. Usadí se vedle mě. Jeho masité rty doprovodí každé slovo sprškou slin. "Tak Jacindo, s čím má problém?" Zamrkám a odtáhnu se. Konečně se dovtípím. No jasně. Něco takového by ho ani ve snu nenapadlo. "Ani nevím." "Já," zabodne si palec do vypjaté hrudi, "propadám z angličtiny. Což je blbí, protože fotbalový mužstvo beze mě neudělá ani bod. V čem plaveš ty?" Prohlíží si moje dlouhé nohy. "Co děláš ve studovně? Klidně bys mohla hrát basket, ne? Naše holky jsou dost dobrý." Zastrčím si uvolněný pramen vlasů za ucho. Znova se uvolní a spadne mi do očí. "Přece se nebudu cpát do týmu v půlce školního roku." A ani nikdy jindy. Ve studovně je několik stolů s černou deskou. Vepředu stojí za stejným, jen o něco větším stolem učitel fyziky Henke. Zmateně, sklíčeně si nás prohlíží, jako by nechápal, kam se poděli premianti z předchozí třídy. "Dejte se do práce. Žádné bavení. Učte se nebo si čtěte. Ale potichu." Zamává oranžovým notesem. "Potřebuje si někdo zajít do knihovny?" Nathan se zasměje, protože si polovina studentů stoupne do fronty na omluvenku. Ještě nezvonilo a už to vypadá, že se před začátkem hodiny vypaří většina studentů. "A stádo duše pryč." Nathan se na mě podívá a spiklenecky se ke mně nakloní. "Padáme? Kousek od školy je cukrárna." "Ne. Po vyučování mě vyzvedne máma." "Škoda." Nathan se na mě mačká. Posunu se až na samý kraj lavice. Pořád si mě prohlíží. Zavadím loktem o učebnici, ta spadne a já vděčně vyskočím ze židle, abych ji zvedla. Dřepím na špinavých dlaždičkách, natahuju ruku k učebnici, ale vtom se mi rozechvějí chloupky na krku. Začnu zrychleně dýchat. Zavřu pusu, aby to nebylo slyšet. Kůže se mi napíná a protahuje, protože vím, co se stane. Vím, že do studovny za okamžik vejde Will. Vím to. A chci, aby přišel, přestože mi v uších ještě zní Tamřino varování. Utřu si zpocenou dlaň do džínů a zpod stolu se zadívám na dveře. Cítím pálení na prsou, protože vím, k čemu, ale dál se krčím a jen se dívám, jak Will vchází do studovny. Nehýbu se, vyčkávám. Třeba si taky vezme omluvenku. Třeba taky hned odejde. Jenže on si nestoupne do fronty. Jde dál, ledabyle si nese jen jeden blok. Vtom se zarazí a tak zvláštně nakloní hlavu. Jako by zaslechl nějaký zvuk. Nebo ucítil nezvyklou vůni. Stejně zareagoval i předtím na chodbě. Než mě uviděl. Pohrávám si s učebnicí, zarývám si špičaté rohy do citlivých bříšek prstů. "Žiješ?" zahřímá nade mnou Nathanův hlas. Trhnu sebou, donutím se zvednout a znovu se usadit. "Ne." Nemůžu se schovávat věčně. Chodíme do stejné školy. A očividně i do stejné studovny. Dívám se přímo před sebe, na tabuli. Kamkoliv, jen ne na něj. Zadržuju dech, čekám, až kolem mě projde. Jenže on kolem mě neprojde. Zastaví se. Z toho, jak mu vržou podrážky, mi běhá mráz po zádech. Je tak blízko. Podívám se mu do očí jen stěží určitelné barvy. Má je zelené, hnědé, nebo zlaté? Jestli se do nich budu dívat příliš dlouho, ztratím se v nich, zatočí se mi hlava. Vzpomínám, jak jsme byli sami v jeskyni. V tom těsném vlhkém prostoru. Jak se dotýkal mé drakijské kůže. Jak řekl ta dvě slova. Třesu se. Uhnu očima a zadívám se na stůl. Soustředím se, abych dýchala pravidelně a pomalu. Když promluví, zvednu hlavu. Jsem v zajetí jeho sametového hlubokého hlasu. "Pustíš mě sem?" zeptá se Nathana, ale dívá se přitom na mě. "Ale jo." Nathan pokrčí rameny, vezme batoh a nejistě se na mě podívá. "Stejně jsem chtěl jít do knihovny. Tak ahoj, Jacindo." Will chvíli váhá, dívá se na uvolněnou židli a teprve pak se posadí. Jako by čekal, že něco řeknu. Mám mu snad bránit? Nebo mám říct, ať si udělá pohodlí? Nevím. Pootočí se na židli a usměje se. Nepatrně, ale moc hezky. Má sexy úsměv. Už zase mi je nebezpečně vedro. Teď o to vůbec nestojím. Napíná se mi kůže, co nevidět se promění v tu drakijskou. Čím dál víc mě brní na prsou. Z krku se mi vydere kočičí zapředení. Začínají nade mnou vítězit drakijské pudy. Děsím se, že když promluvím, ozve se dunivá drakijština. Je to zvláštní. Bála jsem se, že moje drakie v poušti uchřadne a odumře, jak si máma přála. Ale v blízkosti tohohle kluka si připadám tak živá, že bych se ze všeho nejradši okamžitě převtělila. Třu si ruku. Chci, aby mi kůže zchladla. Doufám, že se moje drakie neprobudí. Alespoň ne teď. Ani jeden nic neříkáme. A to je na tom ze všeho nejdivnější. Že on o mně ví. Tedy ne přímo o mně. Určitě neví, že já jsem tamta drakie. Ale ví o nás, o drakiích. Viděl mě. Ví, že existujeme. Zachránil mě. Chci o něm zjistit úplně všechno. A přesto se nezmůžu na slovo, nedostanu ze sebe ani hlásku. Ani nepípnu. Mám totiž co dělat, abych si to všechno srovnala v hlavě, uklidnila se a nezačala žhnout. Abych se neproměnila v drakii. Chtěla bych ho víc poznat, ale jen kdybych přitom nemusela dýchat ani mluvit. Je mi jasné, že to nepůjde. Úplně stačí, že vím, že jeho příbuzní patří k lovcům. Na to nesmím zapomenout. Nikdy. Zabíjejí nás nebo nás prodávají enkrosům. Když se dostaneme do jejich odporných spárů, zotročí nás nebo zavraždí. Kůže mi už povoluje. Musím mít na paměti, že on je součástí toho temného světa. Měla bych se ho stranit, přestože mi pomohl utéct. Ale ne proto, že mi to Tamra doporučila. Měla bych si sbalit věci a sednout si k jinému stolu. Jenže nikam neodejdu, jen opatrně balancuju na židli, abych se ho náhodou nedotkla. "Takže," spustí, jako by navazoval na přerušený rozhovor. Jako bychom se dobře znali. Když zaslechnu jeho hlas, zacuká mi nerv u oka. "Ty jsi tu nová." Přiškrceným hlasem ze sebe dostanu "jo", ale musím k tomu napnout všechny síly. "Už jsme se viděli." Přikývnu. "Na chodbě. Taky jsem si tě všimla." Vlídně se na mě podívá. "A taky na těláku." Zamračím se. Nepamatuju si, že bych ho během čtvrté hodiny viděla. Nepamatuju si, že bych cítila jeho přítomnost. "Běhalas na stadionu," vysvětluje. "Já byl nahoře v bazénu. Viděl jsem tě z okna." "Aha." Nevím proč, ale dělá mi dobře, že mě sledoval. "Jsi dost rychlá." Usměju se. Taky se usměje. Trochu se mu prohloubí rýhy u pusy. Sevře se mi srdce. "Ráda běhám." Když běžím rychle, cítím protivítr a mám pocit, jako bych letěla. "Někdy máme tělák dohromady s holkama. Asi bych ti nestačil." Má tichý svůdný hlas. Žár mi proniká až hluboko do nitra, vlní se mi v podbříšku. Představím si to. Představím si, jak běžíme vedle sebe. Snaží se mi naznačit, že by to chtěl zkusit? Vzduch se mi tetelí na rtech. Jak ráda bych si s ním zaběhala. Ale to nemůžu. Nesmím. To není dobrý nápad. Naposledy zazvoní a do studovny se přiloudají další dva kluci. Zadívají se naším směrem. Hledí na Willa, ale na mě ne. Já jim nestojím za pozornost. Ten s nakrátko ostříhanými havraními vlasy vyrazí napřed. Má hezký úzký obličej a průzračně tmavé oči. Projede mnou strach. Jeho pohled je ledový, vypočítavý. Za ním se kolíbá jeho objemný kamarád – má tak ostře rezavé vlasy, že musím přimhouřit oči. "Čau," pozdraví Willa ten tmavovlasý a stoupne si k našemu stolu. Strčím se, protože si najednou připadám v ohrožení. Will se pohodlně opře. "Jak to jde, Xandere? Xander se tváří dost... zmateně. Protáhne obočí a přesune pozornost na mě. Konečně mi to dojde. Xander nechápe, proč Will sedí u stolu se mnou. Se mnou. Já to taky nechápu. Třeba mě svým způsobem poznal, třeba si mě pamatuje. Začnou se mi potit dlaně. Přitisknu stehna k sobě. "Ty nebude sedět s náma?" zeptá se zrzoun na rovinu. Will pokrčí jedním ramenem. "Ne." "Jsi naštvanej?" ptá se zrzoun dál. Xander mlčí. Nespouští ze mě oči. Z jeho inkoustově černého pohledu se mi dělá špatně. Napadá mě jediné slovo. Zlo. Zvláštní představa. Melodramatická. Jenže já jsem drakie. Vím, že na světě existuje zlo. Zlí lidé nás loví. Neklidě se zavrtím na židli. Je mi jasné, že Xander si domyslel to, co jeho kamarádovi uniklo. Že Will chce z nějakého důvodu sedět se mnou. Mohla bych se přemístit k jinému stolu, jenže tím bych na sebe upozornila ještě víc. Přirozeně. Jacindo, chovej se přirozeně. "Já jsem Xander," představí se mi. "Já jsem Jacinda." Periferně vidím, že mě Will pozoruje. Xander se na mě usměje. Má okouzlující uštěpačný úsměv. Určitě s ním u holek slaví úspěch. "Rád tě poznávám." Zmůžu se na krátký úsměv. "Já tebe taky." "Nechodíš se mnou na zdravovědu?" Má jemný, hedvábný hlas. "To si mě pleteš s mají ségrou. Tamrou" "Aha. Takže dvojčata, jo?" Slovo "dvojčata" řekl, jako by na něm bylo něco nadmíru zajímavého a dekadentního. Jako by měl v puse čokoládu. Přikývnu, na jinou reakci se nezmůžu. "Výborně." Prohlíží si můj obličej tak bedlivě, že si připadám nahá. Konečně uhne očima a poplácá zrzouna po zádech. "Tohle je můj brácha Angus." Zamrkám. Nejsou si vůbec podobní. Tedy až na to, že z nich obou jde strach. "S Willem se už nejspíš znáš," dodá. Přikývnu, i když jsme se s Willem vlastně pořádně nepředstavili. "Jsme bratranci." Bratranci. Lovci. Jenže jiní než Will. Plíce mi roztahuje rostoucí žár. Zadržím dech. Snažím se tu výheň se svém nitru, to hučivé chvění potlačit. Kupodivu mě to nijak nezaráží. Tělo mě varovně pálí od chvíle, kdy ti dva vešli do studovny. Jsou jiní než ostatní lidské bytosti kolem mě. Znamenají pro mě hrozbu. Instinktivně to tuším. Xander s Angusem by mě nenechali utéct. Byli by rádi, že mě můžou zabít. Nevím, kam s očima. Přítomnost krutých lovců mě ničí. Bojím se, že v mých očích vyčtou pravdu. Rychle se rozhlížím po studovně, hledám, kde bych byla v bezpečí. "Vážně?" hlesnu skoro neslyšně. Neodolám a znova se na ně podívám. "Bratranci. Prima." Angus ohrne pusu, jsou mu vidět zuby. Vím, že jsem plácla hloupost. Že mu připadám nudná. Pokrčí rameny, drze se na Willa usměje, zamíří do zadní části studovny a pustí mě z hlavy. Pociťuju vysvobození, velkou úlevu, ale jen na zlomek vteřiny. Protože Xander se od našeho stolu nechce hnout. Tváří se prohnaně – ten představuje mnohem větší hrozbu. Je chytřejší než Angus. Dívá se střídavě na mě a na Willa. "Jedeš dneska?" zeptá se. "Nevím." Xander naštvaně blýskne ďábelsky tmavýma očima. "Jak to?" "Musím dělat úkoly." "Úkoly." Xander to slovo procedí mezi zuby, jako by ho nikdy předtím neslyšel. Chvíli to vypadá, že se začne smát. Pak se zatváří velmi vážněl. "Snad jsme si něco naplánovali, ne? Můj táta i tvůj táta s tebou počítají," řekne přísně. Will zatne ruku v pěst. "Uvidíme." Bratranec ho probodne pohledem. "Jo. To máš pravdu." Pak se otočí ke mně. Pohled jeho inkoustových očí je o něco vlídnější. "Zatím ahoj, Jacindo." Ledabyle zabubnuje prsty os stůl a odejde. Hned se mi líp dýchá. "Máš... sympatický bratrance," poznamenám. Usměje se, ale tváří se vážně. "Radši si jich moc nevšímej." Mluví potichu, jeho hlas mě hladí na kůži, i když nesedíme těsně vedle sebe. "Proč?" zeptám se, přestože jsem to neměla v úmyslu. Musím to vědět. "Protože s takovýma klukama se slušná holka nekamarádí." Rozevře pěst a zase ji zatne, šlachy na ruce má napjaté. "Jsou to zmetci. To ti tady každý  potvrdí." Chci odlehčit napjatou atmosféru, a tak nasadím koketní tón. "A co by mi každý řekl o tobě? Že jsi hodný kluk?" Otočí se ke mně. Zarazím se. Jeho oči proměnlivé barvy mi připomínají svěží zelené a hnědé odstíny domova, kam se už nevrátím. Nemá jemný obličej, ale ostře řezané rysy. "Já nejsem hodný kluk." Zadívá se přímo před sebe. Učitel Henke si nás vůbec nevšímá. Ve stoccatovém rytmu něco ťuká do počítače. Cítím na prsou bodavou bolest, kůže se mi napíná. Rozpaluju se. "Proč sis ke mně sednul?" Mlčí tak dlouho, že si říkám, jestli mi vůbec někdy odpoví. "To bych taky rád věděl," připustí nakonec. Nevím, jakou odpověď jsem čekala. Že mě tak trochu zná? Na stole před námi leží nedotčené učebnice. Sotva dýchám. Bojím se, aby mi rostoucí žár neunikl z těla pusou nebo nosem. Nasávám malé doušky vzduchu a čekám, až zazvoní. Ve studovně je slyšet nepřetržitý šum hlasů. Henke přestane psát. Dívám se, jak se mu zavírají oči. Padá mu hlava, brýle mu sjedou až na špičku nosu. Vtom se někdo vzadu zasměje tak pisklavě, že nadskočím. Otočím se. Mezi Willovými bratranci sedí nějaká holka. Angus ji polechtá na boku a ona vyskočí, až se jí dlouhé blonďaté vlasy rozletí na všechny strany. Chytne na Xandera, jako by ji před tím příjemným mučením mohl zachránit. Xander se ospale usměje – vypadá znuděně. Vytušil, že se na něj dívám, a provrtá mě očima. Přestane se usmívat. Jeho tmavé oči se mi zarývají až do morku kostí. "Nedívej se tam." Z Willova hlubokého hlasu se mi rozbuší srdce. Podívám se na něj. "Věř mi. Na tvém místě bych se nesnažil Xandera zaujmout. Holky, které ho zaujaly, na to doplatily," řekne. Skoro přitom nepohne rty. "Vždyť jsem s ním prohodila jen pár slov. Podle mě -" "Ale mě jsi zaujala." Pocítila zlověstné rozechvění. Otřu si  zpocené dlaně do džínů. Zasměju se. Potichu a hebce. Ale nezní to dvakrát vesele. "No jo. Xandera už jsi taky zaujala." Zkřiví pusu. "Bohužel." Zvoní. Ten nepřirozený zvuk mi jde už od rána na nervy. Will odjede ze studovny, dřív než si stihnu sbalit věci nebo se s ním rozloučit.
�%1aop�@�z čela. Vzpomínám, jak jsme byli spolu sami v jeskyni, jak mě držel za ruku, jak mezi nimi přeskočila jiskra a jak se zatvářil neúprosně a hrozivě. A jak potom zmizel. Tamra vedle mě vzdychne a otočí se. "Hm," zašeptá významně. "K sežrání. Jenže smůla. Vypadá to, že má holku. Budeš si muset vybrat jinýho -" Podívá se na mě a zalapá po dechu. "Jacindo! Ty žhneš!" Její syknutí mě probere. Podívám se na ruce. Kůže mi střídavě bledne a tmavne a matně se třpytí, jako by mě někdo posypal zlatým prachem. Moje drakie se probouzí, hoří, chce se ukázat. "Ježišmarjá! Uklidni se!" sykne Tamra a nakloní se ke mně. "To se chceš převtělit jen proto, žes viděla hezkýho kluka? Ovládej se." Jenže já nemůžu. Tohle Tamra nikdy nechápala. Že drakie se nejvíc projevují v emocionálně vypjatých situacích. Že se převtělím, když se bojím, když jsem nadšená nebo rozrušená... Tak to prostě je. Znova se podávám na Willa. Mám z toho příjemný pocit. A zároveň i strach, protože nevím, jak si mám vysvětlit, že je tady. Tamra mě popadne za ruku a docela surově mi ji stiskne. "Jacinda, přestaň! Okamžitě toho nech!" Will náhle otočí hlavu jako dravec, který cítí kořist. Říkám si, jestli jsou lovci vůbec lidi. Jestli třeba nejsou z jiného světa jako drakiové. Rozhlíží se po chodbě. Snažím se ovládnout. Než si mě všimne. Než si to domyslí. V plicích se mi hromadí kouř. Začne mě pálit přesně ve chvíli, kdy si s Willem pohlédneme do očí. Vtom mě vyruší prásknutí, to se zabouchla dvířka mojí skříňky. Odtrhnu oči od Willa. Podívám se na Tamru. Tiskne dlaň na zavřenou skříňku. Konečky prstů má bílé, jak se jimi zarývá do kovu. Poslední zvonění. Tamra si dřepne, sebere ze země moji učebnici a táhne mě na záchod. Otočím se. Chodbu rychle opouštějí těla vydávající změť nepřirozených vůni. Parfémy, kolínské, tělová mléka, laky na vlasy, gely... nic kvůli nic necítím. Nic mi tu nepřipadá opravdové. Až na kluka, který se za mnou otáčí. Pozoruje mě. Sleduje mě třpytivýma očima jako dravec, kterého v něm vidím. Pak vyrazí pryč, dělá dlouhé ladné kroky jako kočkovitá šelma. Moje drakie se vlivem jako lačného pohledu dál probouzí. Chvěju se, cítím pálení v zádech a svědění v místech, kde se mi ven z těla chtějí prodrat křídla. Zatím jsou skrytá. Skrytá, ale ne nečinná. Tamra mě tahá za ruku, vleče mě pryč. Už Willa nevidím. Pohltil ho dav studentů, kteří se na chodbě shlukli jako můry poletující kolem rozsvícené žárovky. Jenže já dál pociťuju jeho přítomnost. Toužím po něm. Vím, že je blízko, i když ho už nevidím.
Nosní dírky se mi roztahují bolestí z ostrého pachu dezinfekčního prostředku. Ten nepřirozený pach mojí drakii okamžitě přemůže. Zakryju si rukou nos a pusu. Už mi nežhnou plíce. Ani mě nepálí záda. Tamra si mě měří pohledem. Úlevně vydechne, protože vidí, že jsem to zase já. Tedy já v té podobě, která je pro ni přijatelná, já v jediné podobě, kterou ona schvaluje. Zvlášť v tomhle novém světě, který chce dobýt. "Už nehoříš. Díkybohu! Copak to chceš všechno zbabrat?" Dívám se na dveře záchodu. Jako bych čekala, že v nich stane Will. "Myslíš, že si toho všiml? "Podle mě ne." Pokrčí rameny. "A i kdyby jo, tak stejně nemůže vědět, co viděl." To má nejspíš pravdu. Dokonce ani lovci nevědí, že se drakiové umí převtělit do lidské podoby. Je to naše nejpřísněji střežené tajemství. Naše nejlepší obrana. Navíc jsem na chodbě ani neroztáhla křídla. I když moc nechybělo. Už v těle necítím osvěžující šumění, a tak si překřížím ruce na prsou. Je mi jasné, že nastala vhodná chvíle říct Tamře o Willovi... přiznat jí, jaké mi v té jeskyni hrozilo nebezpečí... přiznat, jaké nebezpečí mi hrozí přímo tady. Mohla bych jí tady na tom páchnoucím záchodě říct úplně všechno. Dívá se na mě přivřenýma očima. "Myslíš, že to zvládne? Nemám zavolat mámě?" Zamyslím se. A nejen nad jejími otázkami. Jak by máma reagovala, kdybych jí všechno pověděla? Co by udělala? Odpověď si okamžitě domyslím. Vzala by nás ze školy. Ale zpátky ke kmeni by se s námi nevrátila. Kdepak. Jen by nás přestěhovala do jiného města. Do jiné školy v jiné poušti. Za týden bych si musela znova protrpět první den ve škole, musela bych snášet to samé vedro, jen někde jinde, a navíc by nikde poblíž nebyl ten hezký vzrušující kluk. Kluk, v jehož přítomnosti moje drakie ožila – přesně ta část mého já, která po odjezdu z hor mále odumřela. Přece bych před tím neutíkala. Před ním. Tamra pohodí překrásnou hřívou a zkoumavě se na mě podívá. "Už je to dobrý." Pohrozí mi prstem. "Jacindo, koukej se do něj držet co nejdál. Vůbec se na něj nedívej. Nebo alespoň do tý doby, než se začneš líp ovládat Podle mámy to bude už brzy..." Zarazí se, protože vidí jak se tvářím. Uhne pohledem. "Promiň," zašeptá. To proto, že je moje sestra a má mě ráda. Ne proto, že by ji to doopravdy mrzelo. Stejně jako máma chce, aby moje drakie umřela. Přeje si, abych byla normální. Jako ona. Abychom vedly normální život, abychom se například přihlásily k roztleskávačkám. Sevře se mi žaludek. Vezmu si od ní učebnice. "Přijdeme pozdě." "Jsme nový, tak přimhouří oko." Přikývnu a narovnám oslí uši v učebnici geometrie. "Sejdeme se na obědě?" Přejde k zrcadlu a překontroluje si účes. "Hlavně nezapomeň, co jsem ti říkala." Odmlčím se. Dívám se na její překrásnou tvář v zrcadle. Je jen stěží uvěřitelné, že tohle upravené stvoření je moje dvojče. Přehodí si přes rameno dokonalý rezavozlatý pramen. Konečky vlasů má podtočené. "Drž se od toho kluka co nejdál." "No jo," Odpovím. Ale když vyjdeme na opuštěnou chodbu, rychle se rozhlédnu. Hledám ho. Doufám, že tu někde je, a zároveň se toho bojím. Jenže ho nikde nevidím.