5. Kapitola

1.       Máma se domlouvá s paní, která nám má pronajmout zahradní domek. Jen stěží se mi daří vytlačovat vzduch z plic. Zdejší vzduch mi připadá řídký, suchý a prázdný, i když je klimatizace nastavená na maximum. Říkám si, že takovéhle to asi je, když má člověk astma, že takhle neustále lapá po dechu. Mám pocit, že se už nikdy pořádně nenadechnu. Probodnu mámu pohledem. Proč musela vybrat zrovna poušť? Zřejmě je sadistka. Paní Hennesseyová vyjde kolébavým krokem na zahradu. Zamíříme za ní. Okamžitě nás obemkne suché horko. Ničí mi pleť, jako obrovský vysavač mi z těla odčerpává vlhkost a oslabuje mě. Sice jsme v Chaparralu teprve dva dny, ale pouť už si vybírá svou daň. Přesně jak máma čekala. "Bazén!" vykřikne Tamra. "Ten není pro vás," poznamená paní Hennesseyová. Tamra se zamračí, ale jen na chvíli. Nenechá si zkazit optimistickou náladu. Nové město, nový svět. Nový život na dosah. Loudám se za nimi. Každý krok mě stojí obrovské množství energie. Paní Hennesseyová se zastaví u zaoblené strany bazénu. Ukáže na plot za našimi zády. "Můžete používat zadní vchod." Máma přikývne. Poklepává si o nohu složenými novinami, ve kterých našla tenhle inzerát. Paní Hennesseyová zachrastí klíči. Odemkne zahradní domek a klíče předá mámě. "Nájemné za další měsíc se platí prvního." Přejede slzavýma očima ze mě na Tamru. "Mám ráda klid," upozorní. Jen ať jí ho máma slíbí. Vejdu dovnitř. Tamra jde za mnou. Prohlížím si stísněný obývák – je tu slabě cítit plíseň a chlór. Ještě víc klesnu na mysli, tedy jestli to je vůbec možné. "Docela to ujde," poznamená Tamra. Podívám se na ni. "To bys řekla o každý barabizně." "Vždyť je to jen na čas." Pokrčí rameny. "Brzy se přestěhujeme do vlastního." Leda ve snu. Zavrtím hlavou a jdu si prohlédnout ostatní pokoje. Zajímalo by mě, kam Tamra na takové nápady chodí. Když máma včera platila večeři, přepočítávala drobné. Slyším, jak se zavírají vchodové dveře. Strčím si ruce do kapes, promnu v prstech chomáčky látky a vyrazím zpátky do obýváku. Máma si dá ruce v bok. Rozhlíží se po domě – po nás – jako by byla doopravdy spokojená. Jenže já jí nevěřím. Copak může být šťastná, když já... nejsem? "Děvčata, tohle je náš nový domov." Domov. Přijde mi, že to slovo pro mě pozbylo významu. Je večer. Sedím na kraji bazénu a máchám si v něm nohy. Voda je taky teplá. Nakloním hlavu na stranu. Doufám, že začne foukat vítr. Chybí mi mlha, hory, studený vlhký vzduch. Slyším, jak se otevírají dveře domku. Máma se posadí vedle mě a upřeně se zadívá před sebe. Zajímalo by mě, na co se dívá. Já totiž vidím jen zadní zeď domu paní Hennesseyové. "Třeba si to s tím bazénem časem rozmyslí," řekne máma.

"Docela bych si v létě zaplavala." Patrně se mi snaží zvednout náladu, ale já dokážu myslet jen na to "časem". "Proč?" vyletím. Rychle kopu nohama ve vodě. "Mohlas vybrat tisíc jiných míst. Proč zrovna tohle?" Mohla vybrat kterékoliv místo na světě. Městečko v kopcích nebo horách zahalených chladivou mlhou. Ale ona musela zamířit zrovna do Chaparralu – města rozprostřeného uprostřed pouště, necelých sto padesát kilometrů od Las Vegas. Vzhledem k tomu, že se tu voda vůbec nekondenzuje, nemá moje tělo z čeho brát sílu. Tady mě neskryje ani opar, ani mlha, ani nic jiného. Nikde poblíž nejsou snadno přístupné kopce ani hory. Ani úrodná půda. Není odtud úniku. Taková krutost. Nadechne se. "Myslela jsem, že takhle to pro tebe bude jednodušší -" "Tohle teda vůbec není jednoduchý," zasupím. "No, alespoň se nebudeš muset rozhodovat." Natáhne ruku a odhrne mi vlasy z ramene. "Vyprahlá krajina tvoji drakii rychle zničí. Vím to z vlastní zkušenosti." Podívám se na ni. "Jak to myslíš?" Zhluboka se nadechne. "Když jsem se vydala na cesty, žila jsem nějakou dobu tady." Odtáhnu se a upřeně se na ni zadívám. Hodně drakiů jezdí do světa na zkušenou. Ne na dlouho. Na rok nebo dva. Nikdy ovšem nemíří někam, kde je vedro a sucho. A už vůbec ne do pouště. Pokud chce draki přežít. Musí umět předstírat, že je lidská bytost Někdy v lidském světě zůstane natrvalo. "Já myslela, žes byla v Oregonu. Že jsi jela na zkušenou s Jabel, že jste si tam spolu pronajaly byt." Máma přikývne. "Tak to taky bylo, ale po pár měsících jsem se rozhodla..." Odmlčí se, aby nabrala dech. "Rozhodla jsem se, že už se ke kmeni nevrátím." Narovnám se. "Jak to, že o tom nevím?" Protáhne pusu. "Protože jsem se vrátila. Nechtěla jsem, aby se rozkřiklo, že k tomu bylo zapotřebí určitého nátlaku." Okamžitě si to domyslím. Je mi jasné, na čí nátlak se vrátila. "To táta, viď?" Usměje se o něco vlídněji. "Táta nikdy necestoval. Neměl k tomu důvod. Vždycky chtěl být jen a pouze drakiem." Třesou se jí rty. Pohladí mě po tváři. "Dost mi ho připomíná." Vzdychne a odtáhne ruku. "Navštěvoval mě v Oregonu jednou za měsíc... a neustále mě přemlouval ať se s ním vrátím." Úsměv jí ztuhne na rtech. "Bylo to pro mě docela náročné." Dívá se mi zpříma do očí. "Jacindo, chtěla jsem pryč od kmene. Už tenkrát. Kmen nebyl nic pro mě a tvůj táta mi to nijak neulehčoval. Tak jsem utekla. Sem." "Sem?" "Myslela jsem, že mě tady táta nenajde." Mnu si ruku. Kůži na ní mám suchou a bílou jako křída. "Taky bych se divila." "Moje drakie začala brzy slábnout. Občas se to ve mně zlomilo, zkusila jsem se proletět, ale převtělení mě stálo čím dál větší námahu. Zabíralo to. Stával se ze mě člověk." "Ale vrátila ses." "Protože jsem si přiznala, jak to se mnou je. Nechtěla jsem žít s kmenem, ale stýskalo se mi po tátovi. Nedokázal si představit jiný život než život drakiho a já si zase nedokázala představit život bez něj." Pozoruju vodu v bazénu – nehybné klidné hladině není jediná vlnka zčeřená větrem. Říkám si, jako to asi je, když někoho tak moc milujete. Tak moc, že se kvůli němu vzdáte všeho, po čem toužíte. Máma to udělala. Nemohla bych se také obětovat pro ty, které mám ráda? Pro mámu a Tamru? O tátu jsem už přišla. Copak chci přijít i o ně dvě? V tu chvíli mi hlavou bleskne vzpomínka na lovce Willa. Nevím proč. Možná proto, že mě neprozradil. Vůbec mě neznal, a přesto mě neprozradil... i když byl naučený, že má udělat přesný opak. Bezpochyby bojoval sám se sebou. Protože má příslušníky našeho kmene lovit a likvidovat. Když se on dokázal vzepřít svému světu, dokážu to i já. Jsem silná. Z myšlenek mě vytrhne mámin hlas. "Vím, že je těžké se s tím smířit. Proto jsem vybrala tohle město. Poušť se o všechno postará. Nakonec." Nakonec. Jen stačí počkat, až moje drakie zemře. Budu pak šťastná? Opravdu jednou mámě poděkuju, jak si ona myslí? Stiskne mi koleno. "Pojďme dovnitř. Potřebuju s vámi pár věcí probrat. Než nastoupíte do školy." Cítím tlak na prsou. Nicméně se zvednu. Říkám si, čeho všeho se máma kvůli mně vzdala, o co všechno přišla. A Tamra taky. Nikdy nebylo po její. Možná je tohle její příležitost. A nejen její, ale i mámy.

"Jacindo Jonesová, pojďte se představit spolužákům." Sevře se mi žaludek. Je třetí hodina. To znamená, že se po mně už potřetí chce to samé. Vstanu z lavice, překročím několik batohů a zamířím k tabuli. Stoupnu si vedle učitelky Schulzové. Hledí na mě třicet párů očí. Máma nás do téhle koly přihlásila minulý pátek. Říkala, že je nejvyšší čas. Že střední škola je první krok k adaptaci. První krok k normálnosti. Tamra je nadšená, připravená a vůbec se nebojí. Celou noc jsem si v posteli představovala, jako to asi dneska bude, a dělalo se mi z toho špatně. Vzpomínala jsem na kmen a na všechno, čeho jsem se musela vzdát. Sice jsme měli zakázáno létat za denního světla, ale alespoň jsem mohla létat v noci. Kmenová pravidla, která mě tak štvala, ve srovnání s mojí stávající situací blednou. Dokonce už ani nechápu, proč jsem se Cassianovi tak vzpírala. Že by kvůli Tamře? Nebo mě k tomu nutilo ještě něco jiného než to, že bych měla být loajální vůči sestře? Kolem mě jsou samí teenageři. Lidští teenageři. Jsou jich stovky. Jejich hlučné hlasy se rozléhají všude. Vzduch je plný umělých nasládlých vůní. Pro drakii je to hotové peklo. Jistě, dalo se předpokládat, že jednou budu pobývat mimo území kmene. Mezi lidmi. Určitě bych vyjela do světa na zkušenou. Jenže drakiové v pubertě do světa nejezdí. To mohou jen dospělí drakiové, jen silní vyspělí drakiové a ti se rozhodně nevydávají do pouště. Také pro to mají pádný důvod. Potřebuju se podrbat na ruce, ale vydržím to. Sice je teprve jaro, ale z horka a sucha mě kůže svědí už teď. Na stropě svítí bzučivé zářivky. Zmocní se mě nepříjemný oslabující pocit. Odkašlu si. "Jmenuju se Jacinda Jonesová," spustím nakřáplým hlasem. Vepředu si jedna holka natáčí na prst pramen vlasů. "Hm. To už víme." Usměje se. Má na rtech vulgární vrstvu lesku. "Odkud jste?" zachrání mě Schulzová. "Z Colorada." Máma se mnou nacvičila odpovědi na případné otázky. Schulzová se na mě povzbudivě usměje. "Výborně. Umíte lyžovat?" Zamrkám "Ne." "Kam jste chodila do školy?" Máma myslela i na tohle. "Učila mě máma." Tohle je nejjednodušší vysvětlení. Jinak by mě ani Tamru nevzali. Nemůžeme poprosit vedoucí kmene, aby nám poslalo školní záznamy. Několik studentů se upřímně zasměje. Ta holka vepředu obrátí oči v sloup. "Exotka." "Nechte toho, Brooklyn." Schulzová se na mě znova podívá, ale už se netváří tak vlídně. Spíš odevzdaně. Jako bych se právě přiznala, že čtu pomalu jako prvňák. "To máte bezesporu zajímavé zkušenosti." Přikývnu. Chci se vrátit do lavice, ale její hlas mě zastaví – zadrží mě jako zajatce. "Máte sestru, dvojče, že?" Zaváhám. Kéž by ten výslech už skončil. "Ano." "Tolik radosti najednou!" poznamená kluk s rudými skvrnami v obličeji a lasiččíma očima. Ostatní se zasmějí. Hlavně kluci. Schulzová ho neslyšela nebo dělá, že neslyšela. To nevadí. Hlavně ať to mám z krku, můžu si sednout do lavice a snažit se být neviditelná. "Děkuji, Jacindo. Určitě si tu brzy zvyknete." To určitě. Vrátím se do lavice. Schulzová se zaujatě pustí do debaty o Antigoně. Četla jsem ji před dvěma roky. V originále. Zadívám se z okna na parkoviště. Nad lesklými střechami aut se v dáli rýsují hory, volají mě. Jsem rozhodnutá, že se pokusím utéct. Máma se o to taky kdysi pokusila. Není to nemožné. I když v nejbližších dnech se mi to nejspíš nepodaří, protože mě máma nepouští z očí. Usmyslela si, že nás ráno bude vozit do školy a odpoledne vyzvedávat , jako by nám bylo sedm. Nevím, jestli se bojí, že si mě kmen najde zrovna tady, nebo jestli má strach, že uteču. Doufám, že mi věří natolik, že by ji něco takového nenapadlo. Když na chvíli vyklouznu z domu a proletím se, nijak jí ani Tamře nenaruším vysněný život. Zavrtím se na židli. Jedinou nadějí mi skýtá mapa města, která mi šustí v kapse. Už ji mám pečlivě prostudovanou a vím, kde všude jsou v tomhle městě parky. Nepřipustím, aby moje drakie uchřadla jen proto, že bydlím zrovna tady. Zatím se držím jen díky představě, že se brzy proletím. Pocítím na kůži vítr a je mi jedno jak je to nebezpečné.
Zvoní. Rychle se zvednu spolu s ostatními. Otočí se ke mně Lasičák. "Čau." Pomalu pokývne hlavou a důkladně si mě prohlédne. "Já jsem Ken," představí se. Vzmůžu se na "ahoj". Zajímalo by mě, jestli si myslí, že si mě tou poznámkou o "tolikeré radosti najednou" získal. "Víš, kde máš další hodinu?" "Jo, vím. Díky." Projdu kolem něj a se sklopenou hlavou pospíchám ke skříňkám na chodbě. Tamra už na mě čeká. "Tak jak to šlo?" zeptá se vesele. "Bezvadně." Přestane se usmívat. "Jacindo, musíš se s tím smířit. Záleží jen na tobě, jestli budeš šťastná." Snažím se té rovnici přijít na kloub, ale nedaří se mi to. Tak to zkusím ještě jednou. "Psychologii si laskavě strč někam." Pokrčí rameny a uhladí si vyžehlené vlasy. Ráno tím v koupelně strávila hodinu. Viděla ten účes v časopise a usmyslela si, že ho musí mít taky. Moje dlouhé rezavozlaté vlasy jsou roztřepené a dost rozcuchané. Elektrizují. Chybí jim mlha, stejně jako mně. Podívám se na Tamru. V přiléhavém červeném topu, tmavých džínech a černých kozačkách, které si o víkendu koupila v sekáči, jí to dost sluší. Několik kluků se za ní otočí. V tomhle světě je doma, netrápí se tu jako já, dokonce už se jí ani nestýská po Cassianovi. Přeju jí to. Opravdu. Jen kdyby její radost neznamenala moje utrpení. "Pokusím se," slibuju. Myslím to vážně, nechci jí to tu kazit. "Jé. Málem bych zapomněla." Zaloví v tašce. "Podívej. Roztleskávačky hledají holky do týmu." Podívám se na oranžový leták. Při pohledu na nakreslené pompomy a holky v minisukni metající salta se oklepu. Tamra zatřese letákem. "Měly bysme to zkusit." Konečně se mi podaří otevřít skříňku. Vezmu si učebnice na další hodinu. "Já ne. Ale ty se určitě přihlas." "Ale vždyť jsi -" Významně si mě přeměří jantarovýma očima. "Taková sportovkyně." Nejspíš chtěla říct drakie. Zavrtím hlavou a otevřu pusu. Chci říct, že nic takového nepřichází v úvahu, ale zarazím se. Roztřesu se jako osika. Chloupky na krku se mi ostražitě naježí. Učebnice mi vypadne z ruky, nechám ji ležet na zemi. Tamra schová leták. "Co je? Co je s tebou?" Dívám se za ni do davu studentů. Zvoní, na chodbě zavládne panika. Slyším, jak se s bouchnutím zavírají skříňky, jak na kachličkách vržou podrážky. Stojím jako solný sloup. "Jacindo, co je?" Zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku. Rychle si prohlížím jednotlivé obličeje. A pak ho uvidím. Jeho. Kluka, kterého jsem hledala a ani jsem o tom nevěděla, netušila jsem... Je to ten hezký kluk. Cítím, jak se mi napíná kůže. "Jacindo! Přijdeme pozdě na hodinu!" To je mi jedno. Ani se nehnu. To přece nemůže být on. Není možné, aby chodil na tuhle kolu. Kde by se tu vzal? Ale je to on. Ten, kdo mě tehdy zachránil před lovci. Will. Opírá se o skříňky. Je vyšší než studenti kolem něj. Brooklyn – ta, co si ráda natáčí vlasy na prst – si pohrává s lemem jeho košile, nestydatě se k němu naklání, překotně míhá lesklými rty. Will se usmívá, přikyvuje, poslouchá, co mu Brooklyn povídá. Přesto mi přijde, že ho to vlastně nezajímá, že je duchem někde úplně jinde... že tu nechce být. Jako já. Nedokážu z něj spustit oči. Medově hnědé vlasy mu nedbale padají do očí. Vzpomínám, jak je měl mokré, tmaví a odhrnuté z čela. Vzpomínám, jak jsme byli spolu sami v jeskyni, jak mě držel za ruku, jak mezi nimi přeskočila jiskra a jak se zatvářil neúprosně a hrozivě. A jak potom zmizel. Tamra vedle mě vzdychne a otočí se. "Hm," zašeptá významně. "K sežrání. Jenže smůla. Vypadá to, že má holku. Budeš si muset vybrat jinýho -" Podívá se na mě a zalapá po dechu. "Jacindo! Ty žhneš!" Její syknutí mě probere. Podívám se na ruce. Kůže mi střídavě bledne a tmavne a matně se třpytí, jako by mě někdo posypal zlatým prachem. Moje drakie se probouzí, hoří, chce se ukázat. "Ježišmarjá! Uklidni se!" sykne Tamra a nakloní se ke mně. "To se chceš převtělit jen proto, žes viděla hezkýho kluka? Ovládej se." Jenže já nemůžu. Tohle Tamra nikdy nechápala. Že drakie se nejvíc projevují v emocionálně vypjatých situacích. Že se převtělím, když se bojím, když jsem nadšená nebo rozrušená... Tak to prostě je. Znova se podávám na Willa. Mám z toho příjemný pocit. A zároveň i strach, protože nevím, jak si mám vysvětlit, že je tady. Tamra mě popadne za ruku a docela surově mi ji stiskne. "Jacinda, přestaň! Okamžitě toho nech!" Will náhle otočí hlavu jako dravec, který cítí kořist. Říkám si, jestli jsou lovci vůbec lidi. Jestli třeba nejsou z jiného světa jako drakiové. Rozhlíží se po chodbě. Snažím se ovládnout. Než si mě všimne. Než si to domyslí. V plicích se mi hromadí kouř. Začne mě pálit přesně ve chvíli, kdy si s Willem pohlédneme do očí. Vtom mě vyruší prásknutí, to se zabouchla dvířka mojí skříňky. Odtrhnu oči od Willa. Podívám se na Tamru. Tiskne dlaň na zavřenou skříňku. Konečky prstů má bílé, jak se jimi zarývá do kovu. Poslední zvonění. Tamra si dřepne, sebere ze země moji učebnici a táhne mě na záchod. Otočím se. Chodbu rychle opouštějí těla vydávající změť nepřirozených vůni. Parfémy, kolínské, tělová mléka, laky na vlasy, gely... nic kvůli nic necítím. Nic mi tu nepřipadá opravdové. Až na kluka, který se za mnou otáčí. Pozoruje mě. Sleduje mě třpytivýma očima jako dravec, kterého v něm vidím. Pak vyrazí pryč, dělá dlouhé ladné kroky jako kočkovitá šelma. Moje drakie se vlivem jako lačného pohledu dál probouzí. Chvěju se, cítím pálení v zádech a svědění v místech, kde se mi ven z těla chtějí prodrat křídla. Zatím jsou skrytá. Skrytá, ale ne nečinná. Tamra mě tahá za ruku, vleče mě pryč. Už Willa nevidím. Pohltil ho dav studentů, kteří se na chodbě shlukli jako můry poletující kolem rozsvícené žárovky. Jenže já dál pociťuju jeho přítomnost. Toužím po něm. Vím, že je blízko, i když ho už nevidím.
Nosní dírky se mi roztahují bolestí z ostrého pachu dezinfekčního prostředku. Ten nepřirozený pach mojí drakii okamžitě přemůže. Zakryju si rukou nos a pusu. Už mi nežhnou plíce. Ani mě nepálí záda. Tamra si mě měří pohledem. Úlevně vydechne, protože vidí, že jsem to zase já. Tedy já v té podobě, která je pro ni přijatelná, já v jediné podobě, kterou ona schvaluje. Zvlášť v tomhle novém světě, který chce dobýt. "Už nehoříš. Díkybohu! Copak to chceš všechno zbabrat?" Dívám se na dveře záchodu. Jako bych čekala, že v nich stane Will. "Myslíš, že si toho všiml? "Podle mě ne." Pokrčí rameny. "A i kdyby jo, tak stejně nemůže vědět, co viděl." To má nejspíš pravdu. Dokonce ani lovci nevědí, že se drakiové umí převtělit do lidské podoby. Je to naše nejpřísněji střežené tajemství. Naše nejlepší obrana. Navíc jsem na chodbě ani neroztáhla křídla. I když moc nechybělo. Už v těle necítím osvěžující šumění, a tak si překřížím ruce na prsou. Je mi jasné, že nastala vhodná chvíle říct Tamře o Willovi... přiznat jí, jaké mi v té jeskyni hrozilo nebezpečí... přiznat, jaké nebezpečí mi hrozí přímo tady. Mohla bych jí tady na tom páchnoucím záchodě říct úplně všechno. Dívá se na mě přivřenýma očima. "Myslíš, že to zvládne? Nemám zavolat mámě?" Zamyslím se. A nejen nad jejími otázkami. Jak by máma reagovala, kdybych jí všechno pověděla? Co by udělala? Odpověď si okamžitě domyslím. Vzala by nás ze školy. Ale zpátky ke kmeni by se s námi nevrátila. Kdepak. Jen by nás přestěhovala do jiného města. Do jiné školy v jiné poušti. Za týden bych si musela znova protrpět první den ve škole, musela bych snášet to samé vedro, jen někde jinde, a navíc by nikde poblíž nebyl ten hezký vzrušující kluk. Kluk, v jehož přítomnosti moje drakie ožila – přesně ta část mého já, která po odjezdu z hor mále odumřela. Přece bych před tím neutíkala. Před ním. Tamra pohodí překrásnou hřívou a zkoumavě se na mě podívá. "Už je to dobrý." Pohrozí mi prstem. "Jacindo, koukej se do něj držet co nejdál. Vůbec se na něj nedívej. Nebo alespoň do tý doby, než se začneš líp ovládat Podle mámy to bude už brzy..." Zarazí se, protože vidí jak se tvářím. Uhne pohledem. "Promiň," zašeptá. To proto, že je moje sestra a má mě ráda. Ne proto, že by ji to doopravdy mrzelo. Stejně jako máma chce, aby moje drakie umřela. Přeje si, abych byla normální. Jako ona. Abychom vedly normální život, abychom se například přihlásily k roztleskávačkám. Sevře se mi žaludek. Vezmu si od ní učebnice. "Přijdeme pozdě." "Jsme nový, tak přimhouří oko." Přikývnu a narovnám oslí uši v učebnici geometrie. "Sejdeme se na obědě?" Přejde k zrcadlu a překontroluje si účes. "Hlavně nezapomeň, co jsem ti říkala." Odmlčím se. Dívám se na její překrásnou tvář v zrcadle. Je jen stěží uvěřitelné, že tohle upravené stvoření je moje dvojče. Přehodí si přes rameno dokonalý rezavozlatý pramen. Konečky vlasů má podtočené. "Drž se od toho kluka co nejdál." "No jo," Odpovím. Ale když vyjdeme na opuštěnou chodbu, rychle se rozhlédnu. Hledám ho. Doufám, že tu někde je, a zároveň se toho bojím. Jenže ho nikde nevidím.