13. Kapitola

Nakonec se zvednu a zamířím domů. Domů. Nenacházím v tom slově žádnou útěchu. Jdu pomalu. Bolí mě celé tělo, mám ho rozlámané a těžké, uvědomuju si to při každém kroku. V noci není v téhle klidné čtvrti žádný provoz. Vržou mi podrážky. Jdu podél klikatého chodníku. Zvolna kladu nohy na vyšisovaný beton. Zahnu do naší ulice. Kousek od domu paní Hennesseyové se rozhlédnu. Zpoza protějšího rohu se vynoří přední světla auta. Rychle se zvětšují. Přejdu na chodník, aby auto nemuselo projet těsně kolem mě. Už je skoro u domu paní Hennesseyové, motor hlasitě přede. Zpomalí. Já taky. Nechci, aby mě takhle pozdě někdo viděl venku. Nechci, aby známí paní Hennesseyové nebo sousedi žalovali mámě. Teď už je poznat, že to není malé auto. Že by náklaďák? Zajede k chodníku, přední sklo se zaleskne jako zrcadlo. Začnu se třást, srdce mi tluče až v krku. Vzpomenu si na televizní reportáže o přepadených lidech a okamžitě se mě zmocní strach. Ze zkušenosti vím, že bych měla dát na svůj instinkt. Sbírám odvahu. Jdu tak pomalu, že skoro stojím na místě. Čekám, rozhlížím se, hodnotím situaci. Musím přemoct strach, dřív než zpanikařím a převtělím se... tedy za předpokladu, že to ještě dokážu. Vtom si jich všimnu. Těch přídavných světel. Jsou zhasnutá, jako by se auto vydalo na utahovanou akci. Už je mi všechno jasné. Jsou tady. U mého bydliště. Sledují mě. Nejspíš se dovtípili. Dovtípili se, co jsem zač. Třeba mě Will přece jen poznal a teď chce odčinit to milosrdné gesto z hor. Už mě vidí. Řítí se přímo proti mně. Otočí se a utíkám pryč. Úzkost odplaví nával adrenalinu. Už mě zase loví. Jenže tentokrát se nacházím v cizím městě. V těle, které nepoznávám. Dřív bych se v takovéhle situaci okamžitě převtělila. Je to drakijský pud, nedokážeme mu odolat. Já si ovšem zachovávám lidskou podobu. Z toho logicky vyplývá, že umírám, že slábnu. Dupu teniskami po chodníku, hlasité pleskání podrážek se mi zarývá do mozku, mísí se s hukotem krve v uších... a řevem motoru rozjetého džípu. Je to hodně dlouhá ulice. Když po ní poběžím, nebudu se mít kde schovat, nesplynu s okolím. Risknu to. Přeběhnu na druhou stranu, prudce zahnu doprava a vběhnu někomu na dvůr. Je slyšet zaječení pneumatik. Neohlédnu se. Chytnu se plotu, přitáhnu se a vylezu nahoru – dřevěný plot zaduní. Ostré konce latěk se mi zabodnou do dlaní. Přehoupnu se na druhou stranu, seskočím a proběhnu mezi kaktusy a kamením. Přelezu další plot a stanu u nějakého domu. Napíná se mi kůže, vlní se horkem. Kořen nosu se mi protahuje a nadočnicové oblouky se zvedají. Pálí mě v plicích, stoupá z nich dým. Hrudník se mi chvěje. Moje drakie se konečně začíná projevovat. Nejspíš by mě to mělo uklidňovat. Měla bych se radovat, že ještě dokážu takhle reagovat. Že ještě nejsem uvnitř úplně mrtvá. Slyším skřípění brzd, ten zvuk mi rve uši. Tmu protnou přední světla auta. Otočím se a vrazím do dalšího plotu.

"Jacindo! Počkej! Neutíkej!" Nemůžu si pomoct. Ten hlas mě donutí zastavit, jako neviditelná ruka mě táhne zpátky. Dál se držím plotu, ale otočím hlavu. Stojí pod lampou, světlo mu dopadá do hnědých vlasů a ty se mu zlatě lesknou. I jeho oči vypadají jako ze zlata. Třpytí se a planou, upřeně se na mě dívají. Jen pár metrů od ně přede džíp. Natáhne ruku, jako by chtěl uklidnit divoké zvíře, které se chystá zkrotit. "Wille," zašeptám, ale naštěstí to nemohl slyšet. Instinktivně zamrkám a počkám, až ze mě vyprchá strach... a s ním se vytratí i drakie. Otevřu oči a pustím se plotu. Rozhlížím se, kde jsou ostatní. Vypadá to, že je sám, tedy pokud se někdo neschovává v autě. Rozechvěle vydechnu. Dál ke mně natahuje ruku. "Co děláš venku tak pozdě?" Zamrčí se. "Je jedna v noci." "Já?" Pomalu přejdu trávník, zatím mu úplně nedůvěřuju. "Co tady děláš ty?" Ne, určitě kolem nejel náhodou. "Šmírovals mě?" Jsi snad na lovu? Nejradši bych to řekla nahlas. Zamrká. Z obličeje mu zmizí napjatý výraz. Zatváří se jinak. Podrbe se na zátylku. Je to rozpačité gesto. Typicky lidské. Je mu trapně. "Já -" "Jo, šmírovals mě," zopakuju a nečekaně se usměju. "Tak hele," zabručí. Dívá se na mě naštvaně. Nejistě. "Jen jsem se chtěl podívat, kde bydlíš." Dojdu až k němu. "Proč?" Znova se podrbe na zátylku, tentokrát rychle, naštvaně. Nevím, jestli je naštvaný na sebe, nebo na mě. Nalevo od nás se na jedné verandě rozsvítí. Trhnu sebou, musím v tom ostrém žlutém světle přimhouřit oči. "Rychle!" sykne Will, když zazní odemykání dveří. Zpanikařím, bezmyšlenkovitě se rozběhnu k jeho autu. Will otevře dveře na straně spolujezdce. Zaplaví mě vůně kožených potahu. Pak dveře zabouchne. Na okamžik jsem v autě sama. Prohlížím si naleštěné páčky a tlačítka na obrovské přístrojové desce. Podívám se dozadu. Auto je velké. Klidně by se do něj vešlo několik lidí. Zachvěju se, když si představím, kdo v něm obvykle jezdí. Usadí se vedle mě. Konečně mi dojde, co jsme udělala. Auto se rozjede ve chvíli, kdy na verandu vyjde muž v županu. Začíná mi svítat. Jsem s lovcem drakií. V jednu ráno. A jsem s ním sama. A nikdo neví, kam jsem šla. Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem kdy udělala. Jsem si tím naprosto jistá, protože Will jede opačným směrem, než bydlím. "Víš, kde bydlím, ne?" zeptám se. "Jo." "Tak proč jedeš jinam?" "Protože si s tebou chci promluvit." "Aha," řeknu pomalu a přitisknu si ruce ke stehnům. "Jak víš, kde bydlím?" zeptám se, protože on mlčí. "To se dá snadno zjistit. Ve škole je na tvé dokumentaci napsaná i adresa." "Ty ses vloupal do ředitelny?" "Ne. Znám se se sekretářkou. Dala mi tvoji adresu hned ten den, co jsi nastoupila." Hned ten den, co jsem nastoupila. Od samého začátku ví, kde bydlím. Proč? Překřížím si ruce na prsou. Z větráku na mě fouká studený vzduch. Zachvěju se, ale ne zimou. Zmáčkne nějaké tlačítko. "Je ti zima?" "K čemus potřeboval moji adresu?" "Kdybych za tebou chtěl zajít. Kdybych tě chtěl vidět." Jako například dneska v noci. "Hm, to je zajímavý. Zvlášť když ses na mě ve studovně ani nepodíval." "Roztrhalas můj vzkaz," vyčte mi. Na čelisti se mu rýsuje sval. "No, to už je teď jedno," zvednu rameno a zkusím jím zakroužit. "To teda není. Měla sis ho přečíst." Zatnu zuby. Nechci se ptát, co v tom vzkazu bylo. Nenechám se vtáhnout do jeho hry. Rozhodla jsem se, že se mu budu vyhýbat. Nemůže mi na něm záležet, nemůžu si ho pustit k tělu. "To u nás chtěl v jednu ráno zazvonit?" "To víš, že nechtěl." "Tak proč -" "Poslední dobou špatně spím. Tak mě napadlo, že bych se mohl podívat, kde bydlíš." Špatně spí? Tak to jsme dva. Proč nemůže spát? Má snad výčitky svědomí? Protože má ruce pošpiněné krví mých blízkých? Nebo že by kvůli mně? Pozval mě na rande a pak si to rozmyslel. Ve studovně se ke mně choval, jako bych měla lepru. Proč? Chtěla bych to vědět, ale neodvažuju se zeptat. Jen bych si koledovala o potíže. Otevřela bych dveře, které jsem se rozhodla nechat navždy zavřené. Obklopuje nás ticho. Tak husté, že by se dalo krájet. Nenápadně se na mě podívá. Zlatý lesk jeho oříškových očí ve mně zažehává jiskru, rozdmýchává žár, ve který jsem už ani nedoufala. Stačí jeden pohled a začne si žhnout v plicích. Listy šustí, probudil je svěží vítr. Takhle na mě Will působí. Sice si namlouvám, že se moje drakie může probrat i bez něj, ale pokaždé se ukáže, že to není pravda. Je možné, že potřeby a touhy od sebe nelze oddělit.