Onlinka | 11. Kapitola

V noci vyklouznu z peřin. Nahmatám pod postelí boty – dala jsem je na takové místo, abych je okamžitě našla, protože nechci šátrat ve tmě a vzbudit Tamru. V tuhle hodinu je v pokoji hodně velká tma. Rolety dovnitř nevpouštějí světlo z pouličních lamp. V Tamřině části pokoje je tma jako v hrobě. Doufám, že venku taky. A že je zamračeno. Mraky a černočerná noc. Která mě dokonale skryje. Navléknu si boty na ruce a vyplížím se z ložnice. Trhnou sebou, protože pod mojí tíhou vrže podlaha. Zadržím dech, přeběhnu po špičkách ke dveřím a vydechnu, až když jsem bezpečně venku. U paní Hennesseyové se nesvítí. Její uňafaný pes se naštěstí nerozštěká, ani když cvaknou vrátka. Dřepnu si na chodník a natáhnu si ponožky i boty. Zavazuju si tkaničky a dívám se přitom na oblohu. Měsíc je v úplňku a obloha jako vymetená. Bohužel. Ale plán měnit nebudu. Vyrazím ke golfovému hřišti, které tu znám. Dneska to bude úplně jiné. Rychle se převtělím, vyletím vysoko a budu klouzat vzduchem jako dřív... dnes na to mám. Těch sedm kilometrů jsem urazila docela svižně. Golfové hřiště se přede mnou vlní jako zelené moře. Ve srovnání s okolní pouští a skalami je to výrazně jiný terén. Opatrně se rozhlédnu a vejdu do světa bujné pulsující zeleně. Tohle místo se našemu bydlišti v horách podobá nejvíc. Kdyby nebylo takové horko a sucho, kdyby mi tak nešustily vlasy a nesvědila mě kůže, dokázala bych tady zapomenout, že jsem uprostřed pouště. Sundám si boty i ponožky a vejdu na odpaliště. Trávník mi připadá jako polštář. Projdu kolem pískové překážky a strategicky rozmístněných balvanů. Jako sklo se přede mnou leskne rybníček. Pospíchám dlouhými kroky k lesíku. Stáhnu ze sebe oblečení. Tělo mi obemkne suché horko. Vzdychnu. Zvednu hlavu a nasaju vysušený řídký vzduch, vtahuju ho do sebe, pouštím si ho do plic. Rozpřáhnu ruce, snažím se převtělit... zavřu oči a soustředím se víc než kdy dřív. Ne! Takhle těžké to snad ještě nebylo. Kosti v obličeji se mi protahují, vytvářejí ostře řezané rysy a úhly. Nos se mi zvedá, dech se zrychluje a hřbet nosu se za sotva slyšitelného praskání kostí a chrupavek rozestupuje. Trochu to bolí. Jako by se to mému tělo nelíbilo. Jako by se tomu mé tělo bránilo. Jako by si nepřálo, aby se to povedlo. Ruce a nohy se mi postupně uvolňují a prodlužují. Moje lidská kůže mizí a nahrazuje ji tlustší – napjatá drakijská kůže. Po tváři mi stéká horká slza. Ze rtů se mi vydere zaúpění. Dohání mě to k zoufalství. Moje kůže je matná a zlatorudě se leskne. Hrudník se mi chvěje, jako bych předla. Konečně mi ze zad vyrostou křídla a rozevřou se. Jejich pavučinové výplně se ve vzduchu rozvinou. Zkusím se odrazit. Je to k breku, nejde to, je to zhola nemožné. Už mě z toho pálí svaly, vzpírají se té bolesti. Křídla fungují, rychle jimi mávám, chtějí mě vynést do vzduchu. Do řídkého vzduchu. Do nehmotného vzduchu. Snaží se něčeho zachytit, o něco se opřít, chtějí se mnou vystoupat vzhůru. Je to tak těžké. Tak těžké! Odlepím se od země. Lapám po dechu, v očích mě pálí slzy zoufalství, vidím rozmazaně. Moje tělo přitom nesmí ztrácet drahocennou vlhkost. Hluboko pode mnou se vlní zeleň. Zamrkám, rozhlédnu se a namířím si to k červeným střechám na obzoru. Světla aut na dálnici vypadají hodně malá. O kus dál se ve tmě rozlévají hory. Vznáším se v inkoustově černé tmě, máchání křídel zní jako vzteklé facky. Jako by tohle tělo ani nebylo moje. I plíce mi připadají nezvykle... malé. Bezmocné a obyčejné. To už se líp cítím jako chladnokrevná lidská Jacinda. Chce se mi křičet. Nebo brečet. Nicméně to ještě zkusím, zakroužím nad zeleným golfovým hřištěm, snažím se nabrat rychlost. Dál se raději nepouštím, kdybych se náhodou začala převtělovat zpět do lidské podoby. Nabírám vzduch do plic, hltavě ho polykám. Jenže to nepomáhá. Nestačí to. Plíce se mi prostě víc neroztáhnou. Ještě to nevzdávám. Vyvíjím takové úsilí, že mi v hlavě duní jen můj uštvaný dech. Nakonec toho nechám a snesu se pomalým krouživým pohledem k zemi. Jako umírající můra. Během přistávání vzlykám. Vejdu do lesíka a převtělím se zpátky do lidské podoby. Předkloním se, chytnu se za břicho – tělo mě trestá, protože už se nechce k ničemu takovému propůjčovat. Vdechuju suchý vzduch, bere mě z toho křeč. Vydávám příšerné zvuky. To utrpení snad nikdy neskončí. Chytnu se jednou rukou stromu, zaryju prsty do kůry. Zlomím si nehet. Nakonec to přejde. Roztřesenýma rukama se obleču, vyčerpaně si lehnu na záda, roztáhnu ruce a rozevřu dlaně. Jsem bezvládná. Tlukot mého srdce – spíš mdlé vyděšené bušení – projevuje jen na zápěstí. Země pode mnou je tichá. Necítím žádné drahokamy. Ani energii. Pod travnatým kobercem je jen tvrdá, mrtvá zem. Bouchnu do ní zaťatou pěstí. Je tvrdá. Nepoddajná. Pod tenkým travnatým polštářem spí země bez srdce. Skrz mřížoví z větví zírám do tmy. Chvíli se obelhávám. Dělám, že mě nic nebolí. Dělám, že jsem zpátky doma a dívám se do tmy spletí hustých borovicových větví. Že všude kolem je konejšivý les. Že mě chrání a zakrývá milující rukou. Je tu se mnou Azurka. Společně hledíme na oblohu, povídáme si, smějeme se, netrápí nás, co bude zítra. Ještě chvíli sním. Usmívám se od ucha k uchu. Tohle je dobrá hra. Vzpomínám na dobu, kdy bylo všechno snadné a mně dělal starosti jen pohled Cassianových černých očí. Takhle zpětně mám pocit, že to vlastně žádné starosti nebyly. Protože utrpení začalo až tady.