Rozhlížím se, kde je Will. Nikde ho nevidím. Zmocní se mě zrádný strach. Xander se na mě dívá, jeho oči černé jako uhel jsou zcela neproniknutelné. Pozdraví mě pokývnutím hlavy. Angus se baví s holkami u vedlejšího stolu a mává přitom mohutnýma rukama. Nevidí mě. Napadá mě zoufalá myšlenka. Will tu není. Will tu není. Svezu se na židli. Sleduju dveře. Catharine ještě nedorazila. Má to z výtvarky docela daleko. Otřu si ruce do džínů. V přední části studovny už stojí dlouhá fronta na omluvenky, všichni se chtějí ulít, prchnout. Cítím v zádech Xanderův pohled. Říkám si, jestli bych se taky neměla zařadit do fronty. Xander se právě vrátil z lovu. Jestlipak má ruce potřísněné fialovou irizující drakijkou krví? Jestlipak umí vycítit krev, kořist jako lovecký pes? Drakii? Mě? Tím by se vysvětlovalo, proč se na mě tak chtivě dívá. Ozve se drásavé zazvonění. Už jsem si na ten zvuk zvykla, takže se ani neleknu. Zachmuřím se. Zamrkám a pak zavřu oči. Nechci si tady na nic zvykat. Zastaví se u mě Nathan. Má kulatý chlapecký obličej, nenuceně se usmívá. "Ahoj Jacindo. Nechceš jít se mnou a Mikem do knihovny?" "Ani ne. Ale díky. Budu se učit s Catharine." Nathan pokrčí rameny a stoupne si s kamarádem do fronty. Říkám si, že bych možná byla jít s nimi. Ještě je čas. Vteřinu nato už nemám na útěk ani pomyšlení. Protože se mi po těle rozlévá vytoužené chvění. Moje kůže ožívá. Otočím se, rozhlédnu se a zadívám se na Willa, který právě vchází do studovny. Vypadá líp, než jak si ho pamatuju. Hnědé vlasy se mu zlatavě třpytí. Oříškové oči se lesknou. Je tak vysoký. Má tak široká ramena. Vedle něj by mi každý jiný kluk připadal malý. Malý a hloupý. Mám dojem, že se dny bez něj nekonečně vlekly. Čekala jsem příliš dlouho. Až ho zase uvidím. Až se mi napnou plíce. Až se mi rozbuší srdce tak, že mi div nevyskočí z hrudi. Až se probudí moje drakie. Spočine na mně pohledem. Oříškové oči mu září, dívá se na mě tak dychtivě, že se mi toho rozpaluje kůže. Jenže já necítím jen jeho pohled. Do zad se mi totiž zavrtávají Xanderovy oči. Will zamíří k mému stolu. Okamžitě zapomenu na ostatní studenty. Zapomenu, že se od něj mám držet co nejdál. V jeho přítomnosti zapomenu dokonce i na to, že mám z Xandera tak trochu strach. Chci, aby se u mě zastavil, aby mi něco řekl, aby zázračně vyléčil moji chřadnoucí duši. Potřebuju to. Už je skoro u mě. Roztahují se mi plíce, sálá z nich čím dál větší žár. V krku se mi hromadí pára. Je to báječný pocit. Konečně mám dojem, že žiju. Moje napnutá kůže se rozpaluje. Na okamžik se dokonce zlatorudě zaleskne. Bolavými, napjatými prsty si stisknu ruku. Jako bych tak mohla zabránit tomu, že se v místnosti plné lidí převtělím. Will už je tak blízko, že vidím zelené, zlaté a hnědé tečky v jeho zorničkách. Ještě krok a stane vedle mě. Zadržím rozpálený dech. Čekám na znamení... Jenže on ode mě odvrátí pohled a zamíří ke svým bratrancům. V obličeji se mu mihne hodně zvláštní výraz. Otráveně kolem mě projde dozadu. Sedím jako opařená.
Jeho odmítnutí mi vyrazilo dech. Nosem mi pomalu vyprchává žár z těla. Přestává mě pálit na prsou, v plicích cítím už jen vychladlé uhlíky. Nic. Ani slovo? Vzpomínám, jaké to bylo, když jsme se viděli naposledy. Jak se mi věnoval. Myslím na vzkaz, který mi poslal po Catharine Vždyť to nedává smysl. Třesou se mi ruce. Tisknu je k sobě, mačkám si je. Neměla bych být tak otřesená. Vždyť jsem se zařekla, že se mu budu vyhýbat. Že to ukončím dřív, než si spolu něco začneme. Catharine se usadí na židli vedle mě, zrovna když naposledy zazvoní. Velké oči se jí ve světle žárovek blyští. "Ahoj," pozdraví mě. Sotva popadá dech, protože z výtvarky běžela. "Co je novýho?" Otočí se. "Už jsou zpátky. A hele... kdo k nám jde," zašeptá. Koutkem oka sleduju, jak kolem ní prochází Will a jak jí na stůl nenápadně hází složený papírek. Catharine se usměje. "To bude pro tebe." Dívám se na ten vzkaz. Jak ráda bych si ho vzala. "Já to nechci. Roztrhej to." Catharine se na mě překvapeně podívá. "To myslíš vážně?" Vytrhnu jí vzkaz z ruky a rozervu ho na kousky. Will si vezme od učitele Henkeho omluvenku. Než odejde ze studovny, krátce se na mě podívá. Pak očima sjede k hromádce papíru. Najednou se mu zastře pohled, jako když se na les snese mlha. Ctím napětí v prsou. "Pane jo." Catharine se podívá na roztrhaný vzkaz a pak na mě. "To tedy bylo divadýklo. Povíš mi, co se děje?" Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, a tak zavrtím hlavou, otevřu učebnici chemie a nepřítomně zírám na nalistovanou stránku. Říkám si, že bych měla být ráda, že si mě Will nevšiml. Aspoň jsem si tak připomněla, že se mu mám vyhýbat. Jsem ráda, že jsem ten vzkaz roztrhala. A že on viděl tu hromádku papíru. Dnes večer. Dnes večer se musím proletět, musím to zkusit. Víc než kdy dřív. Můžu se spoléhat jen sama na sebe. Vystačím si sama. Musím si věřit. Vždyť takhle jsem na tom byla vždycky.
V noci vyklouznu z peřin. Nahmatám pod postelí boty – dala jsem je na takové místo, abych je okamžitě našla, protože nechci šátrat ve tmě a vzbudit Tamru. V tuhle hodinu je v pokoji hodně velká tma. Rolety dovnitř nevpouštějí světlo z pouličních lamp. V Tamřině části pokoje je tma jako v hrobě. Doufám, že venku taky. A že je zamračeno. Mraky a černočerná noc. Která mě dokonale skryje. Navléknu si boty na ruce a vyplížím se z ložnice. Trhnou sebou, protože pod mojí tíhou vrže podlaha. Zadržím dech, přeběhnu po špičkách ke dveřím a vydechnu, až když jsem bezpečně venku. U paní Hennesseyové se nesvítí. Její uňafaný pes se naštěstí nerozštěká, ani když cvaknou vrátka. Dřepnu si na chodník a natáhnu si ponožky i boty. Zavazuju si tkaničky a dívám se přitom na oblohu. Měsíc je v úplňku a obloha jako vymetená. Bohužel. Ale plán měnit nebudu. Vyrazím ke golfovému hřišti, které tu znám. Dneska to bude úplně jiné. Rychle se převtělím, vyletím vysoko a budu klouzat vzduchem jako dřív... dnes na to mám. Těch sedm kilometrů jsem urazila docela svižně. Golfové hřiště se přede mnou vlní jako zelené moře. Ve srovnání s okolní pouští a skalami je to výrazně jiný terén. Opatrně se rozhlédnu a vejdu do světa bujné pulsující zeleně. Tohle místo se našemu bydlišti v horách podobá nejvíc. Kdyby nebylo takové horko a sucho, kdyby mi tak nešustily vlasy a nesvědila mě kůže, dokázala bych tady zapomenout, že jsem uprostřed pouště. Sundám si boty i ponožky a vejdu na odpaliště. Trávník mi připadá jako polštář. Projdu kolem pískové překážky a strategicky rozmístněných balvanů. Jako sklo se přede mnou leskne rybníček. Pospíchám dlouhými kroky k lesíku. Stáhnu ze sebe oblečení. Tělo mi obemkne suché horko. Vzdychnu. Zvednu hlavu a nasaju vysušený řídký vzduch, vtahuju ho do sebe, pouštím si ho do plic. Rozpřáhnu ruce, snažím se převtělit... zavřu oči a soustředím se víc než kdy dřív. Ne! Takhle těžké to snad ještě nebylo. Kosti v obličeji se mi protahují, vytvářejí ostře řezané rysy a úhly. Nos se mi zvedá, dech se zrychluje a hřbet nosu se za sotva slyšitelného praskání kostí a chrupavek rozestupuje. Trochu to bolí. Jako by se to mému tělo nelíbilo. Jako by se tomu mé tělo bránilo. Jako by si nepřálo, aby se to povedlo. Ruce a nohy se mi postupně uvolňují a prodlužují. Moje lidská kůže mizí a nahrazuje ji tlustší – napjatá drakijská kůže. Po tváři mi stéká horká slza. Ze rtů se mi vydere zaúpění. Dohání mě to k zoufalství. Moje kůže je matná a zlatorudě se leskne. Hrudník se mi chvěje, jako bych předla. Konečně mi ze zad vyrostou křídla a rozevřou se. Jejich pavučinové výplně se ve vzduchu rozvinou. Zkusím se odrazit. Je to k breku, nejde to, je to zhola nemožné. Už mě z toho pálí svaly, vzpírají se té bolesti. Křídla fungují, rychle jimi mávám, chtějí mě vynést do vzduchu. Do řídkého vzduchu. Do nehmotného vzduchu. Snaží se něčeho zachytit, o něco se opřít, chtějí se mnou vystoupat vzhůru. Je to tak těžké. Tak těžké! Odlepím se od země. Lapám po dechu, v očích mě pálí slzy zoufalství, vidím rozmazaně. Moje tělo přitom nesmí ztrácet drahocennou vlhkost. Hluboko pode mnou se vlní zeleň. Zamrkám, rozhlédnu se a namířím si to k červeným střechám na obzoru. Světla aut na dálnici vypadají hodně malá. O kus dál se ve tmě rozlévají hory. Vznáším se v inkoustově černé tmě, máchání křídel zní jako vzteklé facky. Jako by tohle tělo ani nebylo moje. I plíce mi připadají nezvykle... malé. Bezmocné a obyčejné. To už se líp cítím jako chladnokrevná lidská Jacinda. Chce se mi křičet. Nebo brečet. Nicméně to ještě zkusím, zakroužím nad zeleným golfovým hřištěm, snažím se nabrat rychlost. Dál se raději nepouštím, kdybych se náhodou začala převtělovat zpět do lidské podoby. Nabírám vzduch do plic, hltavě ho polykám. Jenže to nepomáhá. Nestačí to. Plíce se mi prostě víc neroztáhnou. Ještě to nevzdávám. Vyvíjím takové úsilí, že mi v hlavě duní jen můj uštvaný dech. Nakonec toho nechám a snesu se pomalým krouživým pohledem k zemi. Jako umírající můra. Během přistávání vzlykám. Vejdu do lesíka a převtělím se zpátky do lidské podoby. Předkloním se, chytnu se za břicho – tělo mě trestá, protože už se nechce k ničemu takovému propůjčovat. Vdechuju suchý vzduch, bere mě z toho křeč. Vydávám příšerné zvuky. To utrpení snad nikdy neskončí. Chytnu se jednou rukou stromu, zaryju prsty do kůry. Zlomím si nehet. Nakonec to přejde. Roztřesenýma rukama se obleču, vyčerpaně si lehnu na záda, roztáhnu ruce a rozevřu dlaně. Jsem bezvládná. Tlukot mého srdce – spíš mdlé vyděšené bušení – projevuje jen na zápěstí. Země pode mnou je tichá. Necítím žádné drahokamy. Ani energii. Pod travnatým kobercem je jen tvrdá, mrtvá zem. Bouchnu do ní zaťatou pěstí. Je tvrdá. Nepoddajná. Pod tenkým travnatým polštářem spí země bez srdce. Skrz mřížoví z větví zírám do tmy. Chvíli se obelhávám. Dělám, že mě nic nebolí. Dělám, že jsem zpátky doma a dívám se do tmy spletí hustých borovicových větví. Že všude kolem je konejšivý les. Že mě chrání a zakrývá milující rukou. Je tu se mnou Azurka. Společně hledíme na oblohu, povídáme si, smějeme se, netrápí nás, co bude zítra. Ještě chvíli sním. Usmívám se od ucha k uchu. Tohle je dobrá hra. Vzpomínám na dobu, kdy bylo všechno snadné a mně dělal starosti jen pohled Cassianových černých očí. Takhle zpětně mám pocit, že to vlastně žádné starosti nebyly. Protože utrpení začalo až tady.
