Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Rozhlížím se, kde je Will. Nikde ho nevidím. Zmocní se mě zrádný strach. Xander se na mě dívá, jeho oči černé jako uhel jsou zcela neproniknutelné. Pozdraví mě pokývnutím hlavy. Angus se baví s holkami u vedlejšího stolu a mává přitom mohutnýma rukama. Nevidí mě. Napadá mě zoufalá myšlenka. Will tu není. Will tu není. Svezu se na židli. Sleduju dveře. Catharine ještě nedorazila. Má to z výtvarky docela daleko. Otřu si ruce do džínů. V přední části studovny už stojí dlouhá fronta na omluvenky, všichni se chtějí ulít, prchnout. Cítím v zádech Xanderův pohled. Říkám si, jestli bych se taky neměla zařadit do fronty. Xander se právě vrátil z lovu. Jestlipak má ruce potřísněné fialovou irizující drakijkou krví? Jestlipak umí vycítit krev, kořist jako lovecký pes? Drakii? Mě? Tím by se vysvětlovalo, proč se na mě tak chtivě dívá. Ozve se drásavé zazvonění. Už jsem si na ten zvuk zvykla, takže se ani neleknu. Zachmuřím se. Zamrkám a pak zavřu oči. Nechci si tady na nic zvykat. Zastaví se u mě Nathan. Má kulatý chlapecký obličej, nenuceně se usmívá. "Ahoj Jacindo. Nechceš jít se mnou a Mikem do knihovny?" "Ani ne. Ale díky. Budu se učit s Catharine." Nathan pokrčí rameny a stoupne si s kamarádem do fronty. Říkám si, že bych možná byla jít s nimi. Ještě je čas. Vteřinu nato už nemám na útěk ani pomyšlení. Protože se mi po těle rozlévá vytoužené chvění. Moje kůže ožívá. Otočím se, rozhlédnu se a zadívám se na Willa, který právě vchází do studovny. Vypadá líp, než jak si ho pamatuju. Hnědé vlasy se mu zlatavě třpytí. Oříškové oči se lesknou. Je tak vysoký. Má tak široká ramena. Vedle něj by mi každý jiný kluk připadal malý. Malý a hloupý. Mám dojem, že se dny bez něj nekonečně vlekly. Čekala jsem příliš dlouho. Až ho zase uvidím. Až se mi napnou plíce. Až se mi rozbuší srdce tak, že mi div nevyskočí z hrudi. Až se probudí moje drakie. Spočine na mně pohledem. Oříškové oči mu září, dívá se na mě tak dychtivě, že se mi toho rozpaluje kůže. Jenže já necítím jen jeho pohled. Do zad se mi totiž zavrtávají Xanderovy oči. Will zamíří k mému stolu. Okamžitě zapomenu na ostatní studenty. Zapomenu, že se od něj mám držet co nejdál. V jeho přítomnosti zapomenu dokonce i na to, že mám z Xandera tak trochu strach. Chci, aby se u mě zastavil, aby mi něco řekl, aby zázračně vyléčil moji chřadnoucí duši. Potřebuju to. Už je skoro u mě. Roztahují se mi plíce, sálá z nich čím dál větší žár. V krku se mi hromadí pára. Je to báječný pocit. Konečně mám dojem, že žiju. Moje napnutá kůže se rozpaluje. Na okamžik se dokonce zlatorudě zaleskne. Bolavými, napjatými prsty si stisknu ruku. Jako bych tak mohla zabránit tomu, že se v místnosti plné lidí převtělím. Will už je tak blízko, že vidím zelené, zlaté a hnědé tečky v jeho zorničkách. Ještě krok a stane vedle mě. Zadržím rozpálený dech. Čekám na znamení... Jenže on ode mě odvrátí pohled a zamíří ke svým bratrancům. V obličeji se mu mihne hodně zvláštní výraz. Otráveně kolem mě projde dozadu. Sedím jako opařená. Jeho odmítnutí mi vyrazilo dech. Nosem mi pomalu vyprchává žár z těla. Přestává mě pálit na prsou, v plicích cítím už jen vychladlé uhlíky. Nic. Ani slovo? Vzpomínám, jaké to bylo, když jsme se viděli naposledy. Jak se mi věnoval. Myslím na vzkaz, který mi poslal po Catharine Vždyť to nedává smysl. Třesou se mi ruce. Tisknu je k sobě, mačkám si je. Neměla bych být tak otřesená. Vždyť jsem se zařekla, že se mu budu vyhýbat. Že to ukončím dřív, než si spolu něco začneme. Catharine se usadí na židli vedle mě, zrovna když naposledy zazvoní. Velké oči se jí ve světle žárovek blyští. "Ahoj," pozdraví mě. Sotva popadá dech, protože z výtvarky běžela. "Co je novýho?" Otočí se. "Už jsou zpátky. A hele... kdo k nám jde," zašeptá. Koutkem oka sleduju, jak kolem ní prochází Will a jak jí na stůl nenápadně hází složený papírek. Catharine se usměje. "To bude pro tebe." Dívám se na ten vzkaz. Jak ráda bych si ho vzala. "Já to nechci. Roztrhej to." Catharine se na mě překvapeně podívá. "To myslíš vážně?" Vytrhnu jí vzkaz z ruky a rozervu ho na kousky. Will si vezme od učitele Henkeho omluvenku. Než odejde ze studovny, krátce se na mě podívá. Pak očima sjede k hromádce papíru. Najednou se mu zastře pohled, jako když se na les snese mlha. Ctím napětí v prsou. "Pane jo." Catharine se podívá na roztrhaný vzkaz a pak na mě. "To tedy bylo divadýklo. Povíš mi, co se děje?" Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, a tak zavrtím hlavou, otevřu učebnici chemie a nepřítomně zírám na nalistovanou stránku. Říkám si, že bych měla být ráda, že si mě Will nevšiml. Aspoň jsem si tak připomněla, že se mu mám vyhýbat. Jsem ráda, že jsem ten vzkaz roztrhala. A že on viděl tu hromádku papíru. Dnes večer. Dnes večer se musím proletět, musím to zkusit. Víc než kdy dřív. Můžu se spoléhat jen sama na sebe. Vystačím si sama. Musím si věřit. Vždyť takhle jsem na tom byla vždycky.