10. Kapitola

1.       Dnešek se nekonečně vleče. Mám pocit, že sedmá hodina snad nikdy nezačne. Ručičky na kulatých hodinách se plazí a nervózně přeskakují z minuty na minutu. Když dojdu ke studovně, poskakuje mi tep v krku jako minutová ručička. Chvíli otálím ve dveřích a přejíždím očima poloprázdnou třídu. Snad ho konečně zase uvidím. Buší mi srdce. Sednu si ke stejnému stolu jako včera. Doufám, že Will dorazí před Catharine, abych jí nemusela vysvětlovat, že chci sedět s ním. Opravdu s ním chci sedět. Už jsem s tím smířená. S tím, že chci s Willem sedět u jednoho stolu, že si s ním chci povídat, že se s ním chci vídat, chodit... prostě všechno. Dokud jsem tady. A nejsem kvůli mé drakii. Willa Rutledge bych měla ráda bez ohledu na to, co jsem zač. Nathan se na mě usměje a sedne si jinam. Ještě že nemusím vyhánět jeho. Nad hlavou se mi rozdrnčí zvonek. Zrychlí se mi dech. Dívám se na dveře, bude tu každou chvíli. Catharine vběhne do studovny tak rychle, až jí dlouhá ofina nadskakuje. Snažím se nedat na sobě znát zklamání, že si ke mně sedá ona, a ne Will. Poslední zvonění. Dál čekám na Willa.  Učitel Henke zrovna říká to samé, co včera. Dál sleduju dveře. "Nepřijde," vyleká mě Catharinin  hlas. "Kdo?" "Will. Viděla jsem, jak s bratrancema během páté hodiny odjel." Pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno. Jako bych se nerozhodla, že s ním na to rande půjdu. Jako by mě na něj nepozval. Jako by každé vlákénko mého těla neprahlo po jeho přítomnosti. "Jen se nedělej. Včera i dneska jste po sobě na těláku koukali. Je mi jasný, že na něj čekáš." Neodpovím. Třesou se mi ruce. Strčím je pod stůl. Počítala jsme, že se uvidíme. Že ucítím, jak moje drakie ožívá. Že mě Will probere, že si díky němu připomenu... kdo vlastně jsem. Potřebovala jsem to. A teď se dozvídám, že z toho nic nebude. Jsem zdrcená. Je to příliš velké zklamání. Catharine zaloví v batohu. "A kde teda je??" odvážím se jí ze zoufalství zeptat. Jako by to mohla vědět. "Na." Podá mi vzkaz. "Tohle ti posílá." Dost dlouho si ten složený čtvereček papíru prohlížím. Srdce mi tluče jako o závod. Nakonec si od ní ten vzkaz vezmu. Rozbalím ho, pečlivě vyhladím přehyby a prohlédnu si písmo. Papír mi v roztřesených rukou připadá studený a křehký.

Jacindo,
moc mě to mrzí, ale musím z rodinných důvodů odjet. Ne že kvůli tobě upadnou do bezvědomí další učitelé. Brzy ahoj (i když ne moc brzy),
Will

Ze rtů mi vyletí vzdech. Zatočí se mi hlava, zavrtím jí. To je šílené.

Že toužím po lovci. A že lovec touží po mně. Měla bych mít rozum, když on ho očividně nemá. Zvlášť když on ho nemá. "Dost často s bratrancema chybějí," poznamená hned Catharine. Aby ne. Před víc než týdnem se vypravili na sever. Pronásledovali mě v Kaskádovém pohoří. Pochybuju, že lov nechávají jen na víkendy. Určitě ve škole často chybějí. "Jo?" Poklepu si prsty o ret. Mám ho rozpraskaný. Je vysušený jako celé moje tělo. "Jo-o." Catharine si vyndá učebnici chemie, nalistuje stránku s periodickou tabulkou a začne psát úkol. "Schválně jestli uhodneš, proč tak často chybějí." Zavrtím hlavou, přestože to vím. Líp než ona. Srdce se mi sevře jako pěst, bolí to... moc to bolí... "Jejich rodiče jsou blázni do rybolovu. Dobrý ne? Místo školy na ryby." Zabubnuje tužkou do stolu a začne se věnovat tabulce. To bubnování jako by odráželo tep mého srdce. Chytnu se stolu a svezu se na židli co nejníž. Ryby. Bylo by to k smíchu, kdyby mě kvůli tomu nebolelo na prsou. "Jezdí na ryby skoro každý... Jacindo, co je ti?" zeptá se Catharine. Will odjel... na lov. Pravděpodobně se vrátili tam, kde mě minule málem chytli. Loví příslušníky mého kmene. Will není můj zachránce. Will je zabiják. Přesně takovouhle ledovou sprchu jsem potřebovala. Jak jsem si mohla naivně myslet, že mě zachrání lovec? Že mě ochrání? Že mě udrží při životě? Budu to muset zařídit nějak jinak. Zmuchlám jeho vzkaz do kuličky a stisknu ji v zaťaté pěsti. Musím na Willa zapomenout. Musím přetrhnout pouto, které mě s ním spojuje. I když takové rozhodnutí mi náladu nezlepší. Na prsou mě bolí čím dál víc.
V následujících dnech se mi dvakrát podaří potmě vyplížit z domku na golfové hřiště a proletět se. V obou případech se mi na závěr udělá špatně. Převtělení mě hrozně bolí, je to dost náročné, ale jsem odhodlaná to nevzdat. Nemám na vybranou. Musím to zkoušet. Musím létat. Musela bych to zkoušet, i kdyby tu byl Will. Musím se naučit, jak udržet drakii při životě. Taky se snažím zpracovat mámu. Hučím do ní při každé příležitosti. Dokud mě nezarazí klidným, netečným pohledem. Nehádá se se mnou, ale je pevně rozhodnutá zůstat v Chaprralu. Dnes večer ji pro změnu otravuje Tamra. Máma se k ní otočí od sporáku, v ruce má vařečku od rajčatové omáčky. "Kolik?" zeptá se nevěřícným tónem. Z hrnce těstovin stoupá ke stropu pára. Snažím se nedívat na obláček připomínající mlhu u nás v horách. Svrbí mě kůže. Přinutím se na ni podívat. Vypadá unaveně. Dneska vypadá na svůj věk, na šestapadesát. Drakie stárnou jinak, pomaluji. Obvykle se dožíváme tří set let. Když dosáhneme puberty, začneme stárnout pomaleji. Já teď vypadám na svůj věk, ale takhle budu vypadat ještě několik let. Ještě ve třiceti. Zato mámu čas už skoro dostihl. To proto, že se zřekla své drakie. Je lidská bytost a také tak vypadá. Má vrásky na čele. I kolem očí. A ty už nezmizí. Nesouvisí jen s tím, že si dělá starosti. Stojím u stolu se třemi talíři v ruce. Dívám se, jak Tamra mává letákem a jak se šikovně vyhýbá mámině dotazu. "No tak, mami. Bude se mi to hodit do přihlášky na vysokou." Skloním hlavu. Položím talíř na prostírání. Nechci, aby bylo vidět, že obracím oči v sloup. Tamra si to moc přeje. Měla bych ji podpořit. Nemělo by se mi dělat mdlo z toho, že se kamarádí s Brooklyn a ostatními roztleskávačkami. "Tamro, je to moc drahé." "Nemáme na to," neudržím se. Protože vím, že se máma dře. Je cítit zatuchlým cigaretovým kouřem z kasina i poté, co si dá sprchu a umyje vlasy. Kouř jí ulpívá hluboko v pórech. Tamra mě probodne pohledem. Nebojácně se jí podívám do očí. Copak nevidí, že má máma kruhy pod očima? Copak neví, že máma přijíždí z práce v pět hodin ráno? "Najdu si brigádu. Mami, prosím. Podepiš mi to. Třeba mě nevyberou. Platit se to bude, jen když mě vezmou." Takhle úpěnlivě snad ještě o nic neprosila. Když jsme ještě žily s kmenem, bylo na ní občas vidět, že si něco úpěnlivě přeje. Ale na hlase jí to znát nebylo. Doma si toho sice přála hodně, ale byla smířená s osudem. Zajímalo by mě, proč tolik stojí zrovna o tohle. Bezděčně tu otázku vyslovím nahlas. Podívá se na mě, místo očí má ostré jantary. "Dřív bych v to nedoufala, ale teď je to možný." Konečně mi to dojde. Teď už může. Být normální. Ostatní ji berou. Budou ji brát, dokud tady budeme bydlet. A proč mě z toho plyne velká zodpovědnost, protože na mně do značné míry závisí, jestli se nám tu bude dobře žít. Patří to k jejímu snu. Snu o tom, že je normální holka a žije normální život. A roztleskávání je podle ní součást vytouženého obyčejného života. Máma pročítá formulář, prohlubují se jí přitom vrásky kolem pusy. Když podepíše, Tamra se bude moct přihlásit do konkurzu na roztleskávačky, a když ji vyberou, budeme muset najít peníze na dresy a vybavení. Určitě ji vyberou. Dívám se na mámu. Jsem zvědavá, co udělá. Jestli ustoupí alespoň jedné dceři. Tohle je něco úplně jiného, ale přesto si říkám, proč jí nezáleží na tom, co chci já. Unaveně, poraženecky přikývne. "Tak dobře." Tím pádem zažívám porážku i já.
Můj život se poté, co Will odjel, odvijí podle klidného scénáře. Škola, večeře s mámou, úkoly, hudba a televize s Tamrou. Chodbami ve škole procházím jako chladnokrevný robot. S mojí drakií to jde pomalu z kopce. Mlčky trpí – tahle část mého já se postupně vytrácí. Podobně jako v hojící se ráně v ní čím dál míň tepe, míň bolí a už ji tak necítím. Nejradši bych ji znova otevřela, rozervala, až by z ní začala téct krev. Až by si vzpomněla. V pátek už mám o Willa docela strach. Skoro pořád musím myslet na to, kde je, kde loví. V horách sídlí i jiné kmeny, ale my jsme se s nimi nestýkali. Tím pádem netuším, kde přesně se vyskytují, kde by Will mohl být. Vím, že to ode mě není pěkné, ale doufám, že Will a jeho příbuzní loví na území jiného kmene. Hlavně ať neloví na tom našem. Nechci, aby se těm, které jsem opustila – Azurce, Nidii, dokonce ani Cassianovi – něco stalo. Mám z Willa hrozně zmatené pocity. Jednu chvíli si přeju, aby se ve zdraví vrátil, a zároveň doufám, že se drakimu nebo drakii, kterou lovil, podařilo utéctdo bezpečí. Tahle dvě přání se odporují. Namlouvám si, že našemu kmeni nic nehrozí. Nejsme slabí jedinci. Máme nejrůznější přednosti. Silné stránky. Když se do mlhy kolem našeho města zatoulá neškodný turista, Nidie mu zatemní vzpomínky a nasměruje ho zpátky. Jenže co se stane s lovci? Zděsím se. O tom jsme v kmeni nikdy nemluvili, nějak se to rozumělo samo sebou. Že ochrana kmene je na prvním místě. I kdyby Nidie lovci zamlžila paměť, mohl by se vrátit a znova nás lovit. Dál by se choval jako dravec. Jako dravec a toho je zapotřebí zničit. V životě by mě nenapadlo, že je na tomhle pravidlu něco špatně. Zvlášť poté, co zabili tátu. Ale teď... Představuju si Willův obličej. Když si pomyslím, že  by mohl být mrtvý, zabolí mě v krku. Kluk, který mě zachránil. Je tak hezký, že to snad ani není možné. Připadá mi jako sen, protože jsem ho už několik dní neviděla. "Ahoj, Jacindo." Vyděšeně se podívám, kdo mě zdraví. Ta holka mi je povědomá. Řekla bych, že se mnou chodí na angličtinu. "Ahoj." Kývnu na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje. Musím se probrat. Vypnout autopilota. Začínám se podobat okolní poušti. Jsem suchá a vyprahlá. Už si na to živoření tady začínám zvykat. Tenhle poklidný každodenní život mi také dělá největší starosti. Bojím se, že se s tím smířím, že se nechám ukolébat a stáhnout ke dnu. Máma má pravdu. Vyprahlá příroda drakii zabije nejspolehlivěji. Takhle to nemůže jít dál. Nemůžu tu zůstat. Musím vymyslet způsob, jak se odsud dostat. Musím létat – musím to zkoušet. Zhluboka se nadechnu a vejdu do studovny. Dneska jsme neměli tělocvik dohromady. Kluci cvičili v posilovně a my jsme obsadily tělocvičnu. Nevím, jestli je Will zpátky. Mělo by mi to být jedno. Nemůžu s ním chodit, nemůžu s ním počítat. A tady nebudu. To se chci vidět. Připadám si jako naprostý zoufalec. Zařekla jsem se, že na něj zapomenu, ale nepodařilo se mi to. Nic jsem nezapomněla. Pociťuju jeho nepřítomnost. Je to stejné, jako když jsem předtím přišla o stinnou oblohu, mlhu a tepající zem. Přece není možné, abych toužila jen po něm. Abych ho měla plnou hlavu. Protože to je špatně. Protože vím, že se mu musím vyhýbat. Vejdu do studovny, ale hned ve dveřích zavrávorám, protože uvidím Xandera s Angusem. Zamrazí mě. Jsou zpátky.