9. Kapitola

   Vleču se za ostatními holkami do tělocvičny. Snažím se od skupiny namačkaných těl držet co nejdál. Je toho na mě moc. Neznámé pachy, řezavé zvuky, málo místa a nedostatek čerstvého vzduchu. Vydýchanou místností létají míče, odrážejí se od parket. Už jsme skoro v tělocvičně, a tak je to dunění hodně hlasité. "Vypadá to, že dneska máme tělák s klukama," poznamená Catarine, jen co nás obklopí nakyslý pach potu. Už zase mám ten zvláštní pocit. Okamžitě poznám, že Will je tu taky. Na druhé straně tělocvičny. Dívám se, jak dává trojku, jak se zlehka pohupuje na špičkách. Podívá se a mě, ještě než míč proletí košem. V prsou i po tvářích se mi rozlije horko. "Kluci si stoupnou tamhle a holky sem!" Tělocvikář zapíská na píšťalku a ukáže na protilehlé strany tělocvičny. "Fuj, odpornej basket. Radši bych běhala na stadionu," zašeptá Catharine a protáhne přitom každou slabiku. Zařadíme se do fronty. Máme střílet na koš. Konec holčičí fronty se uprostřed tělocvičny sbíhá s klučicí frontou. Vládne tu chaos, kluci se promíchají s holkama a neškodně se pošťuchují. Koutkem oka sleduju, jak Will vybočuje z fronty a míří na její konec – ke mně a Catharine. "Ahoj," pozdraví mě. "Ahoj." Catharine se dívá střídavě na mě a na něj. "Nazdar," poznamená suše. Oba se na ni podíváme. "No jo," řekne pomalu, odhrne si ofinu z očí, stoupne si přede mě a přestane si nás všímat "Hraješ basket tak dobře jako běháš?" zeptá se Will. Krátce se zasměju. Nemůžu si pomoct. Je tak milý, že mě dokáže úsměvem zcela odzbrojit. Mám nervy napjaté k prasknutí. "Ani náhodou." Oba se posuneme ve frontě. Náš rozhovor je tím pádem u konce. Catharine se na mě ohlédne, měří si mě hlubokýma modrýma očima. Jako by si říkala, co jsem vlastně zač. Přestanu se usmívat a uhnu pohledem. Catharine se nikdy nedozví, co jsem zač. Nemůžu to připustit. Nikdo se to nesmí dozvědět. Catharine se na mě dívá, ruce má překřížené na prsou. "Umíš si dost rychle najít kamarády. Já od prváku promluvila všehovšudy s..." Odmlčí se a zadívá se na strop, jako by v duchu počítala. "Se třema ne, čtyřma lidma. Ty jsi čtvrtá." Pokrčím rameny. "Vždyť je to normální kluk." Catharine přejede očima čáru trestného hodu, zadribluje a vystřelí. Míč hladce proletí košem. Catharine ho chytí a hodí mi ho. Snažím se napodobit její pohyby, ale míč letí moc nízko, dopadne pod desku koše. Stoupnu si na konec fronty. Will už na mě čeká, pouští kluky před sebe. Zdržuje se kvůli mně. Pálí mě tváře. "Mělas pravdu," utahuje si ze mě. Tělocvičnou se rozléhá dunění míčů. "A ty ses trefil?" zeptám se. Škoda že jsem se nedívala. "Jo." "Jak jinak viď?" dělám si legraci. Pustí před sebe dalšího kluka. Já zase pustím jednu holku. Od Catharine mě dělí několik spolužaček. Will se na mě upřeně dívá, zkoumavě si prohlíží moje vlasy i obličej, jako by si je chtěl uložit do paměti. "No jo. Ale běhat tak rychle jako ty nedokážu." Posunu se ve frontě. Nenápadně se otočím – Will mě sleduje. "Tý jo," zašeptá Catharine zastřeným hlasem, když se ocitne hned za mnou. "Já nevěděla, že je to opravdu možný." Rychle se na ni podívám. "Co?" "No Romeo a Julie. Láska na první pohled a tak dále." "Ale to není můj případ," vyhrknu. "A to ti mám věřit?" Jsme na řadě. Catharine vystřelí na koš. Míč jím krásně proletí. Za to mně se míč odrazí od desky, divoce proletí tělocvičnou a trefí tělocvikářku do hlavy. Zaryju si rukou pusu. Tělocvikářka to jen tak tak ustojí. Několik studentů se zasměje. Tělocvikářka se na mě nenávistně podívá a pak si upraví kšiltovku. Omluvně na ni mávnu a zamířím na konec fronty. Will má co dělat, aby se nezačal smát. "Tak to se ti povedlo. Ještě že jsem byl na druhý straně." Překřížím si ruce na prsou a potlačím úsměv. Přemáhám se, aby mi v jeho blízkosti nebylo tak dobře. Jenže je to těžké. Chtěla bych se na něj usmát. Chtěla bych ho mít ráda, být s ním, víc ho poznat. "To je dobře, že jsem tě pobavila." Přestane se usmívat a znova se na mě upřeně zadívá. Začíná mi svítat. Vím, proč se na mě tak dívá. Určitě mě svým způsobem poznává... určitě si mě pamatuje... určitě si mě pamatuje, i když možná neví odkud. "Nešla bys se mnou někdy někam?" zeptá se zničehonic. "To jako na rande?" Zamrkám. "Jo. To se tou otázkou většinou myslí." Ozve se píšťalka. Kluci se rozběhnou na jednu stranu tělocvičny a holky na druhou. "A jéje, zápas," zabručí Will. Tělocvikářka rozdává dresy. "Probereme to pak ve studovně, jo?" Přikývnu. Nepřítomně mě tlačí na prsou, jen stěží popadám dech. Sedmá hodina. Nemám moc času na to se rozhodnout, jestli půjdu na rande s lovcem. To rozhodování by nemělo být těžké, ale hlava mě bolí už teď. Říkám si, že v mém životě už asi nebude nic lehké. 

Catharine mi v jídelně drží místo. Sednu si naproti ní a jejímu kamarádovi, patrně jednomu z těch tří lidí, se kterými na téhle škole kdy promluvila. Představí nás. Brandan je samá ruka samá nohy, neustále mu poskakuje ohryzek. Hrbí se nad obědem, uždibuje sendvič s burákovým máslem – drží ho velkýma rukama, jako by mu ho někdo chtěl vzít. "Ahoj," pozdraví mě tak tiše, že ho sotva slyším. Těká očima, vydrží se na mě dívat jen zlomek vteřiny. Nedokáže se dívat skoro na nikoho a na nic kromě Catharine. "Ahoj," odpovím. Hledám sestru. Nevšímám si obličejů, které mě sledují. Už od rána dělám, že je nevidím. Zahlédnu ji na druhém konci přeplněné jídelny. Drží tác a baví se s nějakou holkou. Vypadá tak sebejistě. Tak sebevědomě. Poprvé v životě. Zavrtím se na židli. Zastrčím si za ucho pramen suchých roztřepených vlasů. Sleduju Tamru, zoufale se přitom drbu na ruce, na přidušené kůži. Docela to bolí, ucuknu. Prohlížím si svoji podrážděnou zarudlou pokožku. Takovouhle ji mám už od rána. Není mi dobře, trochu se mi obrací žaludek. Jsem nervózní, to není dobré znamení. Jen na tělocviku to celkem šlo. Díky Willovi. Konečně si mě Tamra všimne. Vidí, že mám společnost. Vypadá to, že si oddychla. Může si tím pádem sednout, kam chce. Kývne na mě a posadí se ke skupince hezkých, dobře oblečených studentů. Nepochybně je to místní zlatá mládež. Pochopitelně je mezi nimi i Brooklyn. Na třetí hodině jsem si ji užila. Potvrdilo se všechno, co mi o ní Catharine řekla. Vrhla na mě nenávistný pohled pokaždé, když se učitelka Schulzová otočila k tabuli. Zajímalo by mě, jestli už ví, že se se mnou Will bavil i na tělocviku. Předpokládám, že většině holek by její pohled naháněl strach. Já se jí nebojím. Mám totiž úplně jiné starosti. Willa jsem od tělocviku neviděla. To je dobře, protože jsem se ještě nerozhodla, jestli s ním na to rande půjdu. Jistě, v jeho přítomnosti moje drakie pokaždé pookřeje. O to mi přece jde. Chci udělat všechno pro to, aby moje drakie neuchřadla. A přitom bych se mu měla vyhýbat velkým obloukem. Will znamená pro drakii smrt. To je ale ironie. Pokud chci tuhle část mého já udržet při životě, musím se pohybovat v blízkosti člověka, který ji zabijí. Rozhlížím se po jídelně, ale nikde ho nevidím. Nejspíš chodí na oběd po jiné hodině. Lítostivě mě píchne u srdce. A pak se na sebe naštvu. Jsem zmatená. Pohrávám si s kečupem. Alespoň že v jídelně nejsou jeho bratranci. O těch dvou už jsem si stihla udělat obrázek. Těch se musím za každou cenu stranit. Xandera s prohnanýma očima a Anguse, co ohrnuje nos. Nevím, jak bych zareagovala, kdyby s nimi Tamra seděla u stolu. Brooklyn je jedna věc. Ale oni? "Tvoje ségra umí zapadnout do kolektivu," poznamená Catharine. "To jo," zabručím, otevřu plechovku limonády a snažím se, aby na mně bylo vidět, že z toho mám radost. Protože já ji opravdu mám. Mám z Tamry radost. Je to logické. Tamra by si měla s lidmi rozumět. Vždyť je v podstatě taky lidská bytost. Vždycky ráda jezdila do města – vlastně jezdila ráda úplně kamkoliv, kamkoliv mimo území kmene. "Má na to talent," zašeptám. "Cože?" "No že umí zapadnout," odpovím a napiju se limonády. Takhle nezdravé pití by nám máma v životě nekoupila. Citrusová příchuť mě v krku zároveň šimrá i pálí. Do nosu mi stoupá kyselé aroma. "Proč nesedíš s místníma hvězdama?" zeptá se mě. Pokrčím rameny. "Klidně bys mohla," prohodí Brendan tiše. Odlamuju kůrku chleba a rozpačitě se usmívá. "Jsi zrovna tak hezká jako ona." "Ty chytráku," Catharine ho laškovně šťouchne do žeber. "Vždyť to jsou dvojčata." Usměju se. Zarazím se s hranolkem u pusy. "To jim vážně stačí, když je člověk dost hezký? Pak se s ním kamarádí? Ty jsi přeci taky hezká. Takže jim musí jít ještě o něco jiného." Překousnu hranolek, rozevřu hamburger a pečlivě prozkoumám pochybně vypadající placku mletého masa. Ohrnu nos a zase housku přiklopím. "Tvoje ségra by si každopádně měla dávat bacha." "Nebo si ji předělají k obrazu svýmu," dodá málomluvný Brendan. Copak jsou upíři? Z jeho zlověstných slov mi nicméně přejede mráz po zádech. Ale pak nad tím mávnu rukou. Jsme s Tamrou sestry. Máme se rády. Nikdy bychom si neublížily, na tom se nic nezmění. Tamra možná jen dostala příležitost a konečně někam patří. Catharine přikývne a odhrne si dlouhou ofinu z očí barvy moře. "Brendan má pravdu. Přece nechceš, aby si ji předělali k obrazu svýmu." Já nechci spoustu věcí. Nechci být tady. Nechci e rozplynout ve světě, který ze mě vysává energii. Mám snad na seznam přidat i to, že nechci, aby moje sestra kamarádila se školní smetánkou? Přestože je tak šťastná? Catharine zamává hamburgrem. "Něco ti povím. Ty holky jsou jako smečka vlků." Nechci to rozebírat. Jen bych ráda nějak přežila dnešek a vymyslela, co řeknu Willovi. "Ty ale sršíš optimismem. Nepatříš náhodou k roztleskávačkám?" zavtipkuju. Brendan si odfrkne. Catharine protáhne pusu – je to výraz čisté hrůzy. Najednou jí hoří tváře. Pokrčí rameny. "No jo, no. Mám na Brooklyn pifku." "Nepovídej," dobírám si ji. "Byly nejlepší kamarádky," vypadne z Brendana. "Na druhým stupni." "Říkala jsem ti, ať si to necháš pro sebe," vyndá mu Catharine. "Nepovídej," popíchnu ji ještě jednou, ale tentokrát to nemyslím zle. "Jo, přestaly jsme se kamarádit tady v prváku, když si ji do svých řad vybrala místní elita." "Studenti z vyšších ročníků," vysvětluje Brendan. "Od té doby jsem pro ni jen nepěkná vzpomínka." Nemůžu si pomoct, musím myslet na Cassiana, na sebe a všechny draki a drakie obdařené schopnostmi, kterých si kmen tan cení. Měli jsme štěstí. Ostatní mě obdivovali a vážili si mě. A Tamra pro ně byla neviditelná. Nejen ona, ale každý kdo se nedokázal převtělit. Je to zvláštní. Tady jsem naprosto bezvýznamná. Spolužáci by se beze mě klidně obešli. Jsem jen divá holka, která se tu necítí ve své kůži – tedy v té lidské. Která je v tomhle prostředí nejistá. Neví, jak se s ostatními bavit, jak se chovat, ani jak se oblékat. O to raději bych se vrátila domů. Zpátky ke kmeni. I když se mě vedení snažilo ovládat. Tam jsem aspoň mohla být sama sebou. Začínám mít v jedné věci jasno. Musím udržet drakii při životě do té doby, než se mi podaří dostat zpátky ke kmeni. Ničí mě představa, že má drakie odumírá. Ničí mě do té míry, že jsem odhodlaná udělat něco, co bych neměla. Ničí mě tak, že s Willem na to rande půjdu. "Nejspí si říkáš, cos v předchozím životě vyvedla, že máš na krku zrovna nás." Catharine si namáčí hranolek v kečupu, na ruce se jí blyští prsteny. "Tak to ti děkuju," zašeptá Brendan. Catharine se na něj podává. "Nebuď citlivka. Vždyť víš, že tě zbožňuju." Odložím téměř netknutý hamburger. "Ale ne. Jsem ráda, že se mnou někdo kamarádí." "Ahoj, Jacindo!" zavolá na mě Nathan a zvedne se ze židle. Mává na mě, ať si jdu sednout k němu. Catharine se přestane usmívat. Vezme si další hranolek a uhne pohledem. "S tebou chce kamarádit spousta lidí. Jen si běž sednout k Nathanovi. Je prima – sice nosí růžovou košili, ale to neva. Nic proti němu nemám." Zamávám Nathanovi, ale dál sedím na svém místě. "Mně je dobře s váma." Tak tohle by mi šlo. Kamarádit s Catharine a tichým Brendanem. Jsou nenároční. Jednoduší. Je tak snadné být v jejich společnosti. Všechno ostatní mě unavuje. Přesně tohle potřebuju. "Teda pokud se mě nechcete zbavit." "To nechceme," usměje se Catharine. "Nikam nechoď." Přikývnu a sním další hranolek. Podívám se na svoji sestru. Vlasy jí padají na záda a lesknou se jako planoucí hedvábí. Vedle ní sedí ten kluk, se kterým jsem ji viděla včera na chodbě. O její pozornost usiluje i kluk usazený naproti ní. Oba jsou moc hezcí. Vezme mě to u srdce. Kvůli ní. Koho by napadlo, že Tamra umí flirtovat? Neodmítl ji jen Cassian. Nadbíhala mu, ale on si jí nevšímal. Nebavili se s ní skoro žádní kluci. Ani nemohli. Jejich rodiče se báli, aby se synové nezapletli se zakrnělou drakií. Nechtěli si kazit genofond. Dívám se do talíře. Mrzí mě, že si to tady neumím užít jako ona. Mrzí mě, že jen stěží přežívám ve světě, ve kterém se jí tak líbí. Mrzí mě, že možná nakonec prohraju a budu muset Tamru opustit.